V neděli jsem úspěšně a bez potíží dorazila do Washingtonu. Tam jsem prošla kontrolou, vlastně několika kontrolami, a přesedla do oblíbeného prskoletu. Nevím, jak se nám to podařilo, ale bez havárie jsme proletěli sněhovou bouří a přistáli na zasněžené runwayi. Už chápu, proč mají ve Washingtonu na letišti kapli… A to jsem nevěděla, že to nejhorší mě teprve čeká – cesta do kampusu, která normálně trvá čtyřicet minut. Jeli jsme potmě, a cesta přes zasněženou horu, kterou cestáři úspěšně ignorovali, byla velmi dobrodružná. Místy bylo stěží rozpoznat silnici a všichni jsme si oddechli, když jsme se po hodině a půl dostali do kampusu. Stejný pokoj, stejná spolubydlící, jen rozvrh se změnil. Pondělky mám volné a předměty se zatím nezdají být nijak těžké. Ťuk, ťuk na dřevo.