Co by se stalo, kdyby se Aljaška rozdělila napůl? Texas by se stal třetím největším státem USA. S rozlohou 1,5 milionu čtverečních kilometrů je Aljaška téměř osmnáctkrát větší než Česká republika. Žije tu tři čtvrtě milionu lidí, z toho tři sta tisíc v Anchorage a pouhých třicet tisíc v hlavním městě – Juneau. Mají tu 27 tisíc ledovců, 130 tisíc medvědů a skoro milion sobů.

Palmer a okolí
V sobotu v poledne přistáváme v Anchorage a čekáme na zrušené autobusové zastávce na spoj do města. To, že je zastávka zrušená, zjišťujeme, když kolem nás bez zastavení prosviští autobus do centra. Takže máme půl hodiny na to, abychom našli funkční zastávku. V autopůjčovně v centru města pro nás beztak ještě nemají auto, takže jdem lovit lososy (neviděli jsme ani jednoho), a pak sobí hamburgery (snědli jsme tři). V autopůjčovně mezitím dali naše auto někomu jinému, takže jim nezbývá, než nás zdarma upgradovat. Dostáváme hybridní Toyotu Prius, takže ušetříme za benzín a můžem se pěkně rozvalit. Řidiči navíc můžou soutěžit o nejlepší eko-skóre, při každém vypnutí motoru se zobrazuje skóre od nuly do sta a doporučení (zrychluj pomaleji, vypni klimatizaci a tak).

První dvě noci bydlíme pod střechou v Palmeru, sháníme jídlo a aklimatizujeme se na místní podmínky – světlo 22 hodin denně a vedro. Mirek s Martinem remcají, že jsem jim rozmluvila kraťasy. Cestou na Reed Lakes se všichni hrozně spálíme a pánové se nechají vyhecovat ke koupeli v jezeře, kolem kterého je ještě spousta sněhu. Potkáváme první zvířectvo, které považujeme za bobry, protože běhá kolem bobří hráze, ale po analýze ocasů se shodujem, že to jsou “jen” svišti. Autem vyjíždíme do Hatcher Passu, u kterého je opuštěný zlatý důl, což je trochu vzácnost, protože zlato na Aljašce se typicky rýžovalo. V nejlepších letech v dole trvale pracovalo 200 zlatokopů a vykutali tu skoro 4 tuny zlata. Teď tu mají muzeum a moc pěkné výhledy.

Vedro pokračuje i další den, takže se jedem zchladit na ledovec Matanuska, který je se svou délkou 43 km největším ledovcem v kategorii “ledovec dostupný automobilem”. Z parkoviště k němu vede udržovaný chodník a po ledovci se na vlastní nebezpečí může chodit podle libosti. Litujem, že nemáme mačky nebo aspoň nesmeky; dost to klouže. Zákoutí internetů doporučují pro lepší výhled vylézt na Lion Head, kopec hned nad ledovcem. Pozemek prý patří mobilnímu operátorovi AT&T, takže je potřeba zavolat na customer support a požádat o povolení. Moc tomu nevěříme, ale Mary na supportu náš požadavek vůbec nepřekvapuje. Zapíše si naši SPZ, popřeje nám pěkný výlet a poprosí nás, ať jí zavoláme, až budem odjíždět.

Kesugi Ridge
A jedem na sever. Po jedné z dvanácti očíslovaných silnic, které Aljaška má. Kempujeme v Denali State Parku a narážíme na další zvířectvo – komáry. O těch se průvodce zmiňoval, takže jsme připravení. Snažíme být umírnění a chvilku zkoušíme “all natural” repelent, ale výsledky jsou nulové. Takže saháme po ultimátní zbrani; deet je sice zlo, ale komáři taky. Prvním vícedenním výletem je Kesugi Ridge, krásná hřebenovka s výhledy na Denali, nejvyšší horu v severní Americe (6,190 metrů). Název Denali pochází z domorodého jazyka, v překladu to znamená velká nebo vysoká. Když Aljašku vlastnili Rusové, přejmenovali ji na Bolšaja Gora, následně jí Američani asi dvacet let říkali Densmore’s Mountain, až jí konečně v roce 1896 přejmenovali na Mount McKinley. To vydrželo až do roku 2015, kdy Obama schválil požadavek státu Aljaška na přejmenování zpátky na Denali. Tak snad už je to finální…

Na Kesugi Ridge je minimum lidí a fotogenická místa na stanování. Trochu fouká, takže tu nejsou komáři. Mirek se učí ovládat gimbal, který dostal k narozeninám (videa budou, časem…) a Martin trucuje, že s sebou nenesem jahodový džus. Večer jsme zas všichni spálení od sluníčka. Končíme asi dvacet mil od auta, takže je potřeba stopovat. Mirek to po dvaceti minutách vzdává, takže přicházím na řadu já. Za minutu mi zastavují hned dvě auta – obě z protisměru. To je docela kumšt. Ukazuje se, že oba řidiči kolem nás projeli, ale nestihli zastavit, tak se jeli někam otočit. Zaznamenávám si to jako nejúspěšnější stop v životě.

Denali NP
Konečně prší. Dopoledne jdem do infocentra v Denali Nationalu Parku sehnat povolení ke kempování a rezervovat místa na spaní a autobusy. V celém národním parku je jen jedna silnice a jezdí po ní jenom autobusy. Nejsou tu žádné turistické cesty, chodí se, kudy to jde. Když chce člověk stanovat mimo kempy, musí mít povolení. Celý park je rozdělený na zhruba čtyřicet úseků, které mají kvótu na to, kolik lidí (typicky čtyři) v nich smí každou noc spát. Bojíme se, že úseky, které máme vybrané, budou obsazené, ale máme štěstí. Ranger nás donutí zkouknout bezpečnostní video a povolení jsou naše! Bezpečnostní video říká, jak brodit, jak daleko od stanu vařit a kde a jak skladovat jídlo, aby nás nevyčenichal medvěd. Když nás vyčenichá, tak ho máme zkusit zastrašit. Když to nepomůže, tak musíme určit druh. S černým medvědem se máme prát, u grizzlyho radši předstírat, že jsme mrtví. Před losem máme utíkat, ideálně mezi stromy. Před vlkem neutíkat nikdy. Medvědi se fotí na 300 yardů, losi a sobi na 25 yardů.

Odpoledne šlofíčkujem a připravujem se na 6 dní chození. Ráno nasedáme na autobus a po pár mílích pán před námi hlásí prvního medvěda. A hned vzápětí druhého. Pán má dobré oko, dáváme se s ním do řeči a on nám vysvětluje, že v parku pracuje na vztazích lidí a zvířat. Vypráví, jak jednou po drzém medvědovi stříleli paintballovou pistolí. A jindy zas převychovávli medvěda, který se moc zajímal o stany. Postavili stan, který dával elektrické šoky, medvěd to párkrát zkusil, a pak si zapamatoval, že ke stanům se nechodí. Něco takového bych chtěla do životopisu :)

Autobus nás vyhazuje u našeho úseku číslo 10 a my se vydáváme vstříc dobrodružstvím. Hned zkraje první brod a tři medvědi na druhé straně údolí, a to jsme ještě ani neobědvali. Po obědě Mirek málem vrazí do soba, který se kamufluje v křoví u řeky. Zjistili jsme, že pro soba má angličtina dvě slova: když běhá volně v přírodě, tak je to caribou, když je domestikovaný, tak je to reindeer. Kempujem u vodopádu s výhledem na ledovec a je to paráda. Martin a Mirek staví hráze na potoce, abychom ho ráno mohli přejít suchou nohou. Z přechodu sedla se stává navigační cvičení, popis z deset let staré knihy vůbec neodpovídá realitě. Takže vzhůru šutrovištěm a finální krpál po sněhu. Bez maček a cepínu je to dost o hubu, bojím se jak dva, ale vracet se nebudem, žejo. Podle knihy máme vidět Denali. Začínáme mít podezření, že autor knihy tu nikdy nebyl. V sousedním údolí nás čeká další pěkné brození, tentokrát je vody až do půli stehen, takže používáme techniku vláček z bezpečnostního videa.

Když konečně dojdeme zpátky na silnici, odkud má být doopravdy vidět Denali, je pod mrakem. Stopujem autobus k Wonderlake kempu. Paní řidička se na nás dívá soucitně a ptá se, jestli máme moskytiéry. A že jsou potřeba! Všechna setkání s komáry jsou nic ve srovnání s Wonderlake. Učíme se, jak jíst v moskytiéře a jak se nezbláznit. V dalších dnech zdoláváme Polychrome a Cathedral Mountain; na první jmenované vyděsíme losa, který na oplátku vyděsí nás. Z autobusu vidíme nezpočet medvědů a sobů, a dokonce i lišku.

Seward a Kenai Peninsula
Po šesti dnech už fakt smrdíme, takže je načase se vrátit do civilizace. U infocentra platíme čtyři dolary za deset minut teplé sprchy a u první restaurace zastavujem na mega porci burgrů a hranolek. Po týdnu ovesných vloček a ešusového jídla je to blaho. Jedem zpátky na jih. Cestou odbočujem na Whittier, osadu se dvěma sty obyvatel, kteří všichni bydlí v jednom paneláku, který tu postavila armáda v době studené války. Jako rarita cajk, ale celkově armádní objekt v tak krásné přírodě působí nepatřičně a polorozpadlé boudy a skládky starých aut a lodí mi přijdou spíš depresivní. Jede se sem 4 kilometry dlouhým tunelem, který má jen jeden pruh, sdílený pro auta i vlaky. Je to nejdelší tunel v severní Americe v kategorii “kombinovaný tunel pro železnici a dálnici” ;)

Naší poslední destinací je poloostrov Kenai, konkrétně městečko Seward. Dáváme si odpočinkový den na lodi s výhledy na velryby a ledovce, než se začne kazit počasí. Na lodi servírují koktejly s ledem z ledovce a i po důchodcích u vedlejšího stolu požadují řidičák. Aljaška je prvním státem, kde soud může udělit trest v podobě zákazu nalévání alkoholu. Takto potrestaní jedinci dostanou na řidičák červený pruh a mají utrum.

Nad Sewardem si vyběhnem na Exit Glacier a Harding Icefield – obrovské ledové pole, ze kterého výtéká 40 ledovců. Do konce dovolené už nám zbývají jen dva dny, zkoušíme podruhé lososy, pár jich vidíme, ale avizované tisíce to rozhodně nejsou. Poslední noc trávíme u Lost Lake, ale je pod mrakem, takže slibované výhledy nic moc. Nejlepší výhled tu mají ze záchoda, který vypadá jako kadibudka bez kadibudky, prostě jen záchodová mísa na kopci.

Celkové hodnocení devět bodů z deseti – bod strhávám za tři dny pod mrakem a málo lososů. Letenky ze Seattlu jsou za hubičku (od $200), benzín je tu levnější než ve Washingtonu a jídlo v supermarketech stejně drahé jako v Seattlu. Stanovat se dá v kempech řádově za $20 za noc nebo v přírodě zadarmo. Nejdražší je půjčení auta, na to pomáhá nějaký membership u půjčovny, nebo kupóny. Docela mě láká podívat se sem v zimě na polární záři a psí spřežení.