Zápisky a fotky z cesty po západním pobřeží USA, zaměřené především na národní parky a přírodní pamětihodnosti. Během tří zářijových týdnů jsme toho zvládli požehnaně, cestou dlouhou přes 4,000 mil jsme se dostali do 9 národních parků. Třetí část trasy: Arches NP – Canyonlands NP – Las Vegas – Death Valley NP – Mammoth Lakes – Bodie – Yosemite NP – San Francisco.
Arches
Díky rychlému a bezproblémovému průjezdu naší plánovanou trasou zjišťujeme, že máme ještě den až dva k dobru a cestou nejsou právě místa, na kterých bychom chtěli trávit čas. Zato přesně proti směru našeho návratu, necelých 300 mil východně, leží národní park Arches, který podle průvodců a obrázků vypadá více než slibně. Tři sta mil, to je něco kolem pěti hodin v autě tam, totéž zpátky, při místních cenách benzínu a našich časových možnostech je to jasná volba.
Dojíždíme tam pozdě večer a ubytováváme se v kempu mimo národní park. Ráno máme v plánu být v parku mezi prvními (vstup do parku je otevřený od půl osmé) a zabrat nějaké luxusní místečko s výhledem. Ráno v infocentru doplňujeme zásoby vody a zjišťujeme aktuální předpověď počasí. 80% šance na liják nás tolik netěší, ale prý přijde až po obědě, takže předtím něco stihnem. V kempu volná místa nejsou, směje se pán, prý jsme tu pozdě. “Pozdě o půl osmé?” divím se. Pán mi s úsměvem sděluje, že je půl deváté a dívá se na mě dost divně. Záhadu s divným časem řešíme docela rychle. Ukazuje se, že už od Grand Canyonu jsme v jiném časovém pásmu, než si myslíme. Je pravda, že pár podivných věcí včetně západů slunce a otevíracích dob z posledních dní se tam vysvětluje.
Canyonlands
Snažíme se zjistit, jestli se osmihodinová cesta do Vegas dá nějak zpříjemnit a rozhodneme se aspoň nakouknout do národního parku Canyonlands. Po ránu jsou výhledy v oparu, je to tu taková měsíční krajina, ale kromě malého okruhu toho moc nestíháme, pokud chceme večer hýřit ve Vegas.
Las Vegas
Nevada je místo poušťnaté a opuštěné. Stomílové úsek bez benzínek a obchodů nás nutí zastavit na jídlo v Subway. Pak už jen poušť, poušť a nic víc. V Nevadě dnes je Hoover Dam, díky které vzniklo Vegas, a pak už jen spousta vojenských území, kde se testovaly atomové bomby a kde se dnes děje vládavíco. Počátkem 19. století byla Nevada paradoxně prvním západním státem, který zakázal kasina, během finanční krize ve třicátých letech si to ale rychle rozmyslela :)
Bydlíme v hotelu s bazénem za 40 dolarů včetně snídaně, na Strip (hlavní ulice, kde to všechno žije) to máme pěšky deset minut, takže vyrážíme do víru velkoměsta. Rozhodneme se pro luxusní večeři v restauraci, kde z pípy teče čokoláda a reklamní slogan hlásá “nejdřív jídlo, potom čokoláda”. Čokoládové martini je luxusní, stejně tak i všechno ostatní. Krom ceny. Jinak je to tu oproti pustinám minulých dní šok. Je tu postavený malý New York, malá Paříž, malý Egypt, velký Disneyland. Hotel s kasinem bez tématu jako by tu neměl vůbec šanci na úspěch. Všecko je to ale dost kýč.
Death Valley
Ráno je město mrtvé a po večerních radovánkách tu není ani stopy. My si to míříme do nejnižšího místa našeho výletu a vlastně i celé Severní Ameriky, do Death Valley. Krom nejnižšího (85 metrů pod mořem) má také přízviska nejteplejší (rekord 57,1 °C) a nejsušší. Proto nás dost zaráží cedule “cesta zatopena” na vjezdu do parku. Zjišťujeme, že tu nedávno byly povodně a že musíme jet oklikou. Když vylezeme z auta, je to jako bychom stáli pod obřím fénem, zpod nějž není úniku, a to je tu dneska jen necelých čtyřicet stupňů. Obhlížíme Zabriski Point i jediné jezírko v celé oblasti. To je příznačně nazváno Badwater; voda v něm je tak slaná, že se nedá pít. Název údolí dostalo za éry zlaté horečky, kdy tu zemřel jeden ze zlatokopů, který si tudy chtěl zkrátit cestu a netušil, co ho čeká. My tu rozhodně na nic nečekáme a v klimatizovaném autě, díky bohu za něj, míříme na sever.
Cestou z nejnižšího místa, vlastně hned po sto kilometrech, se nám naskytá krásný výhled na pohoří Sierra Nevada a jeho nejvyšší horu, Mount Whitney (4,421 m.n.m.). Pokračujeme ale ještě víc na sever, do oblasti Mamutích jezer. Šok je téměř okamžitý, teplota tu za celý den nepřekročí deset stupňů. Hory jsou tu skalnaté, jezera azurově modrá, oproti červeným skalám v posledních týdnech je to velká změna. Trochu mi to připomíná Alpy, takže je to méně atraktivní. Už jsem říkala, že tu je zima? A na vrcholcích sněží! Mirek se koupe v jednom z jezer, prý výzva, nebo co, já se stěží donutím vytáhnout ruce z rukavic a vyfotit ho na důkaz jeho otužilosti. Pryč odsud!
Bodie
Projíždíme kolem Mono Lake a chceme projet průsmykem Tioga na druhou stranu pohoří, do Yosemit. Nejdřív ale navrhuju malou zajížďku do Bodie. Bodie bylo od konce 19. století zlatokopecké město; původně jen pár domů se s objevem velké zlaté žíly rozrostlo na město, které v dobách největší slávy mělo deset tisíc obyvatel. Dvakrát bylo téměř zničeno požárem, po tom druhém už nedošlo k obnově a ve městě zůstalo jen pár obyvatel. V roce 1962 bylo ustanoveno státní historickou památkou a od té doby se pracuje na jeho zachování. Díky této iniciativě se dnes jedná o nejzachovalejší město duchů své doby. Stojí tu 150 domů a v okolí je vidět spoustu šachet a dalších pozůstatků těžby. Už tu chybí jen kovbojové a iluze by byla dokonalá; z domů s původním vybavením tu na nás dýchá atmosféra divokého západu. Opravdu parádní místo, které vřele doporučuju!
Yosemite
Stanujeme poblíž Mono Lake. Je tu trochu tepleji než u Mamutích jezer, ale žádná sláva to není. V noci prý bude mrznout. A opravdu. Ráno máme na stanu poprašek sněhu a modlíme se, aby průsmyk byl otevřený. Je. Původní plán na trek v nejvyšších polohách vzhledem k teplotám opouštíme a sjíždíme do Yosemite Valley. Mirek už tu byl a hlavní treky v údolí absolvoval, takže volíme vyjížďku na Glacier Point a procházku po okolí. Máme tu krásný výhled na El Capitana i na Half Dome, což je docela štěstí. Ještě před pár týdny tu kvůli požárům bylo tolik kouře a popílku, že odtud nebylo nic vidět.
Na druhou stranu tu není žádné hic, prý jsme si nevybrali dobře, na pozítří už zas hlásí teploty nad dvacet, my se znovu musíme smířit s přízemními mrazíky. A taky s možnou přítomností medvědů. Schránky na jídlo proti medvědům měli skoro ve všech kempech, ale tady jsou opravdu důslední. Musíme podepsat, že všechno nic voňavého (jídlo, drogerii, odpadky) nenecháme v autě, že neodejdeme od jídla během vaření na víc než metr a tak podobně. Zdá se nám to trochu přehnané, ale statisky vyvěšené na tabuli hovoří ve prospěch těchto opatření. Rok od roku počet incidentů klesá a stejně tak i jejich finanční náročnost. A medvědi tu pořád jsou, tabule ukazuje, že v Yosemitech byli tento týden hned dva sraženi autem. Poslední dovolenkový den trávíme v yosemitském sekvojovém háji, Mariposa Grove. Mají tu stojící strom s provrtaným tunelem pro koně a padlý strom s provrtaným tunelem pro kočár. Na relativně malé rozloze tu lze potkat desítky sekvojových velikánů. Nejstarší z nich, Grizzly Giant, je přes dva tisíce let starý.