Zápisky a fotky z cesty po západním pobřeží USA, zaměřené především na národní parky a přírodní pamětihodnosti. Během tří zářijových týdnů jsme toho zvládli požehnaně, cestou dlouhou přes 4,000 mil jsme se dostali do 9 národních parků. Druhá část trasy: Monument Valley – Antelope Canyon – Lake Powell – Horseshoe Bend – Zion NP – Bryce NP

Monument Valley
Z Grand Canyonu míříme dál na východ, naším cílem je indiánská rezervace Monument Valley. Indiáni tu žijí téměř 800 let, poslední dobou je ale civilizace hodně kazí – neuznávají naši celoroční vstupenku do všech národních parků a památek a pěkně do vlastní kasy vybírají vstupné. Také se nám snaží namluvit, že s naším autem se na prašnou cestu kolem stolových hor nemáme vydávat. To jim samozřejmě nevěříme a krokem objíždíme všechna fotogenická místa. Okružních 17 mil nám trvá přes dvě hodiny a místy se o autíčko dost bojíme, vypadá to ale, že krom velké vrstvy prachu z toho vychází bez úhony.

Monument Valley je známé z mnoha filmů, od Forresta Gumpa až po Indiana Jonese. Jde tu krásně pozorovat vliv eroze na kamenné hory, které se neustále zmenšují, až z nich zbývají jen takové totemy, a ty pak mizí docela. Oblast kolem Monument Valley obývá kmen Navajo, který je známý především svým nesrozumitelným jazykem, který Američané během druhé světové války využívali pro kódování tajných depeší.

Page
Z Monument Valley míříme do Page, což je jediné větší městečko na pomezí Arizony a Utahu. Pár mil před Page nám auto oznamuje, že má nízký tlak v pravé zadní pneumatice a že bychom s ním neměli dál jezdit. Že by ta jízda po prašné cestě v Monument Valley nebyl dobrý nápad? Vylézáme ven a kontrolujeme situaci. Bohužel má auto pravdu, pneumatika je povážlivě měkká, no to je radosti. Voláme do půjčovny, kde nám sdělují, že jsme uprostřed země nikoho a že žádný servis poblíž není. Po chvíli dohadování paní nachází v Page dílničku mechanika Jimmyho, který by nám snad mohl pneumatiku vyměnit. Jak se ale k Jimmymu dostat?

Zkoušíme kousek jet na měkké pneumatice, ale strach nám nedovoluje cestu dokončit. Nezbývá, než vytáhnout hever a dočasnou rezervu a pokusit se kolo vyměnit. Aby toho nebylo málo, v kufru máme vylitý galon pomerančového džusu, který v horku začíná hrozně smrdět. Výměna kola naštěstí není moc komplikovaná a zvládáme ji překvapivě svižně. S malým a úzkým kolečkem dojíždíme za Jimmym, který se stává hrdinou dne, neb nám dává nové kolo.

Teď už stačí jen najít ubytování v nějakém místním motelu. Ale ouha, ani jeden nemá volná místa, a tak za tmy přemýšlíme, co s tím. Nakonec se nám daří najít kemp s pár volnými místy, kde skládáme své hlavy. Uff, to byl ale den.

Antelope Canyon, Horseshoe Bend
Poblíž Page se nachází pár zajímavých míst, takže se rozhodneme tu zůstat a nabrat síly na další sérii národních parků. Jedním z důvodů je i teplá sprcha a pračka, které jsou v kempu k dispozici. Umytá hlava po týdnu bez tekoucí vody je balzámem na duši.

V průvodci se dozvídáme, že nesmíme vynechat Antelope Canyon. Ten spravují Indiáni, a tak tu necháváme padesát dolarů za vstup. Indiánský průvodce to pojímá jako kurz fotografování, čemuž se nebráníme. Kaňon je místy úzký sotva pro jednoho člověka, je to taková štěrbina v zemi, která shora není moc vidět, zespoda ale hraje všemi barvami, hlavně díky obsahu křemíku, jehož krystaly odrážejí a lámou sluneční paprsky. Shodujeme se, že to stálo za to.

Opět se tu potkáváme se starou známou řekou Colorado, která poblíž Page tvoří meandr známý jako Horseshoe Bend, stáčí se tu o víc než 180 stupňů a při pozorování z pársetmetrových útesů vypadá tyrkysově modrá řeka opravdu působivě.

Glen Canyon Dam, Lake Powell
Page vzniklo v době, kdy se tu na řece Colorado stavěla přehrada, známá jako Glen Canyon Dam. Je jen o tři metry nižší než Hoover Dam a i jinak vypadá dost podobně. Stavba přehrady sem přilákala dělníky a následný dostatek vody a levné elektřiny z vodní elektrárny způsobil, že tu lidé zůstali. Absolvujeme prohlídku přehrady i elektrárny, z blízkosti pár metrů pozorujeme vodní turbíny. Elektrárna zásobuje energií 1,5 milionu lidí, přehrada zásobuje vodou 5 různých států, jedná se tedy o strategicky významnou stavbu.

Lake Powell, „jezero“, které vzniklo stavbou přehrady, vybízí k aktivnímu odpočinku. Voda je teplá, pěkně se tu plave, kolem zatopených kaňonů se dá chodit, nebo jimi plout na lodích. První napuštění po stavbě přehrady trvalo 17 let, zatopeno byla téměř stovka přilehlých údolí a díky jejich velké členitosti je Lake Powell po obvodu delší než pobřeží Pacifiku v USA.

Zion
Náš odpočinek u Lake Powell končí přesunem do národního parku Zion. První noc tu nemáme nijak pořešenou a kempy podél silnic jsou obsazené. V infocentru nám radí, ať se podíváme do odlehlejší pouštní oblasti Zionu a přespíme v přírodě, na kempovacím místě vzdáleném asi míli od silnice. Takovýchhle kempovacích míst je tu plno volných, což ledacos vypovídá o lenosti turistů i Američanů.

Protože jsme tu brzy, vydáváme se ještě na trek, který nám v infocentru doporučili. To se ukazuje být nejhorším nápadem celého pobytu. Pouštní oblast sama o sobě není ničím zajímavá. Chodí sem málo lidí a trek vyznačený v mapičce vede podél koryta řeky, která stihla cestu zničit, a pak vyschnout. Prodíráme se křovím, skáčeme po kamenech, je to tu pěkně hnusné. Pak se asi dva kroky přede mnou mihne po zemi něco černého. Obří chlupatý pavouk, o kterém se v letáku dočítáme, že je tarantule. Krom tarantulí jsou tu obří brouci a štíři a já přemýšlím, jestli se na noc nevydat spát do auta. Představa, že mi jakákoliv místní zvířena vleze v noci do stanu a do spacáku mě vůbec neláká.

Naštěstí nás zvířectvo v noci nechává na pokoji a ráno se přesunujeme do hlavní oblasti parku, do kaňonu. Na noc máme rezervované kempovací místo nahoře nad kaňonem, kam nejdřív musíme vyšplhat. Cestou se stavujeme na Emerald Pools, které jsou tu velkou atrakcí, jedná se ale jen o celkem ošklivá jezírka. Pak začíná výstup na Angel’s Landing, úzkou skálu, která stojí uprostřed kaňonu a je z ní nádherný výhled. Přes 400 výškových metrů mi v tom vedru dává dost zabrat. Poslední půl míle vzhůru vede po docela úzké skalní stěně, ze které se dá krásně spadnout na všechny strany. Mají tu sice řetězy, kterých se dá držet, ale pískovec klouže a já bojuji se svým strachem z výšek. Boj je úspěšný a já se ocitám na vrcholku. Díky tomuhle místu v mých očích Zion konečně trochu stoupá. Výhledy jsou tu úžasné.

Taky je tu spousta veverek a chipmunků; jednomu z nich se v nepozorované chvíli podaří vlézt nám do krosny a sníst muffin, který si neseme na snídani. Žádná roztomilá zvířátka, verbež odporná je to! Výstupem na Angel’s Landing náš den zdaleka nekončí, na vrchol kaňonu nás čeká ještě jednou tolik výškových metrů. Kempujeme sami na okraji kaňonu, pozorujeme západ slunce a divíme se, že tu jsme úplně sami. Zkrátka romantika :)

Bryce
Ze Zionu je to coby kamenem dohodil do Bryce kaňonu. Není to kaňon v pravém slova smyslu, protože ho nevyhloubila žádná řeka, ale to Američanům nevadí. V nadmořské výšce blížící se třem tisícům se znatelně ochlazuje, poprvé používám bundu.

Počasí ale vděčíme za to, co tu vidíme. Díky sněhu, který se tu drží až do jara, a letním bouřkám a silnému větru tu vznikly útvary, které jinde nenajdeme. Jsou to takové tyčky, místy vypadají jako šachové figurky, ale jsou hrozně velké a je jich tu hrozně moc. A taky jsou pěkně barevné – hrají všemi odstíny od bílé, přes žlutou, oranžovou, až po červenou.

V Brycu stíháme dva nejpěknější treky, západ i východ slunce a stále jsme proti plánu naší cesty trochu napřed. Co dál? Mapa to ukazuje jasně – „pouhých“ 250 mil na východ najdeme národní park Arches. Co všechno ještě stihneme, to se ukáže v posledním příspěvku, na který se těšte již brzy…