Zápisky a fotky z cesty po západním pobřeží USA, zaměřené především na národní parky a přírodní pamětihodnosti. Během tří zářijových týdnů jsme toho zvládli požehnaně, cestou dlouhou přes 4,000 mil jsme se dostali do 9 národních parků. První část trasy: San Francisco – Pinnacles NP – Highway 1 – Los Angeles – Joshua Tree NP – Grand Canyon.

Proč zrovna západ USA? Mirek tu byl už 12 týdnů předem na stáži ve Facebooku a spojení stáže s cestováním se přímo nabízelo. Vzhledem k množství mé dovolené jsme na cestování měli přesně tři týdny, od soboty 7. září do soboty 28. září. Plán byl začít a skončit v San Franciscu a cestou objet zajímavá místa na jihovýchod, především tedy známé národní parky jako Grand Canyon, Zion, Bryce a Yosemity. Plus cokoliv se cestou naskytne a co se stihne.

San Francisco, Mountain View
V San Franciscu jsem byla už před čtyřmi lety, takže jsem věděla, do čeho jdu. Zas tak moc se tu toho nezměnilo. Provoz kolem Golden Gate je velký v libovolný den a hodinu a Golden Gate se schovává v mraku či mlze. Chvilku máme štěstí a odhaluje nám alespoň jeden ze svých sloupů. Stavujeme se i v turistickém městečku Sausalite na oběd a pak jedeme na vyhlídku na Mount Tamalpais. S kreditkou tu parkování nejde zaplatit, ale hodný pan ranger nás tu nechává stát zadarmo. Prý příště zaplatíme dvojnásob. Tak určitě.

V Mountain View se stavujeme na večeři v mongolské restauraci. Funguje to tu tak, že si člověk do mističky nabere mix mražených věcí (maso, nudle, zeleninu), zalije si to omáčkou podle vlastního výběru a předá panu kuchaři, který to na obrovské plotně osmaží. Další den mě Mirek bere do kampusu Facebooku. Je to tu super. Porážím ho ve videohrách, škoda jen, že DDRko zrovna nefunguje, a taky porážíme nějaké československé zaměstnance ve fotbálku. V suvenýr shopu pořizujeme trička, aby všude bylo jasno, odkud jedeme. A samozřejmě nemůžeme vynechat jídelnu a cukrárnu. Všechny tyto služby (a mnohé další včetně speciálních autobusů do práce a z práce nebo tělocvičny) mají zaměstnanci samozřejmě zdarma.

Sillicon Valley je dost unikátní oblast. Víc než čtvrtina lidí tu pracuje v high tech a jejich průměrný roční příjem je podle wikipedie 140 tisíc dolarů ročně. Průměrný pozorovatel si může všimnout vysokého podílu aut německých značek, které jsou v Americe známkou luxusu. Za jediný den jich tu potkáváme víc než za následující tři týdny dohromady. Vysokým příjmům odpovídá i vysoká cena služeb, spropitné v hospodách se nechává 20%, namísto deseti procent, na které jsem zvyklá z Pensylvánie. Prý tu nefunguje ani klasické křivky pro nabídku a poptávku, protože výdaje pod sto dolarů tu lidé zkrátka neřeší.

Highway 1
V půjčovně vyřizujeme poslední detaily, abych i já mohla řídit. Naším přepravovadlem se na další 4 tisíce mil (tou dobou si myslíme, že jich bude tak polovina) stává rok starý stříbrný Chevrolet Cruze. Klasické americké auto, samozřejmě s automatickou převodovkou a tempomatem. Teď už nám nic nebrání vyjet na jih po slavné Highway 1 se scénickými výhledy na pobřeží Pacifiku, která vede v podstatě od severu až na jih USA. My se po ní chystáme “jenom” asi 300 mil do LA. Podobně jako Golden Gate je pobřeží Pacifiku dost často zahaleno v mlze. Zastavujem na několika plážích, ale na koupání to není, jednak kvůli větru, druhak kvůli teplotě vody. Mirek si rozřezává první prst na noze (další budou následovat).

Podél Highway 1 je několik obzvláště fotogenických míst, která nechceme minout. Natural Bridges State Park, Pláže v Santa Cruz a Bixby Bridge. Na ten narážíme až těsně před západem slunce, takže se rychle snažíme najít nějaké vhodné místo k fotografování. Bohužel to vypadá, že tu žádné takové není, takže pořizujeme dost nudné fotky a skoro za tmy se vydáváme dál. O pár zatáček dál se před námi vynořuje obrovské parkoviště s výhledem na… ano, Bixby Bridge. Pořizujeme tedy trošku temné fotky toho správného mostu a hledáme nocleh. Taky by do těch průvodců mohli psát, že až ten druhý most, co tak vypadá, je ten správný. Kempujeme v jediném kempu široko daleko, čemuž odpovídá i cena padesát dolarů (na celý zbytek dovolené se stane nejdražším ubytováním, dokonce i hotel v Las Vegas bude stát méně, ale to v tuhle chvíli netušíme).

Pinnacles NP
Pinnacles je nejnovějším národním parkem USA, za který byl pro hlášen byl teprve letos. Kvůli nedorozumění s GPSkou sem dorážíme z překvapivého směru, ale nakonec se ukáže, že to je vlastně dobře. Cestou nám hraje Bob Dylan, který perfektně dotváří atmosféru kolem opuštěných silnic od korizontu k horizontu, obklopených travnatými kopečky. V Pinnacles vybíráme High Peak trail, který vede přes největší kopce, tunely, a jeskyně, ve kterých je opravdová tma a je tu potřeba čelovka. Je tu vedro a brzy chápeme, proč na všech cedulích píšou, ať nosíme aspoň galon (3,7 litru) vody na člověka a den.

Los Angeles, Hollywood
Do LA to máme skoro po cestě. Trochu váháme, jestli se pouštět do víru velkoměsta a nakonec se rozhodujeme alespoň pro Hollywood. Málokdo ví, že ten slavný nápis na kopci byl reklamou realitky ve ve třicátých letech a původně hlásal Hollywodlands. Je tu hlava na hlavě, všichni se válí po chodníku s hvězdami a fotí svoje ruce vedle rukou slavných hvězd. Je tu všude spousta pomníků a památníků a různých success story, které líkají začínající umělce z celého světa, aby tu hledali štěstí a slávu. To, že většinou končí jako prostitutky nebo drogoví závisláci, tu raději nepíšou. Hollywood nás nijak neoslovuje, a tak prchnáme “do lesů”.

Joshua Tree NP
Visitor centra jsou hrozně užitečná, u vstupu do Joshua Tree nám pomáhají naplánovat nocleh a treky na dva dny. Doplňujeme vodu, protože v parku žádná k dispozici není. Průměrně v autě vozíme 4 plné galony (kolem 15 litrů) a čekají nás i místa, kde to nebude stačit. V Joshua tree jsou moc pěkné skály a kameny a hlavně joshua trees (juky krátkolisté). Jsou to hrozně zvláštní stromy, které rostou jen na pár místech na světě a mají dost nezaměnitelnou siluetu. Podivné anglické jméno jim dali mormoni, kterým připomínal starozákoního Jozuu vztahujícího ruce k nebesům. Mirek si tu šikovně rozřezává druhý prst na noze; docházejí nám náplasti. Západ a východ slunce a pozorování hvězd daleko od civilizace jsou báječné, stejně jako večerní pokles teplot.

Grand Canyon
Po malé zajížďce do mystické Sedony se dostáváme k hlavní atrakci – Grand Canoynu. Naštěstí tu krom rezervací v kempu, které jsou už od jara vykoupené, mají i pár míst typu fist come first served, tedy kdo dřív přijde ten tu bydlí. Zabíráme místečko a vydáváme se o 40 mil dál podél kaňonu, až kam nám silnice dovoluje. Na posledních pár deátek mil už se kvůli zácpám autem nesmí a musíme nasednout do autobusu, který jezdí každých 12 minut a zastavuje na všech vyhlídkách. Na té nejlepší zůstáváme romanticky s dalšími stovkami lidí na západ slunce, který ruší jen blesky tisíců turistů stojících podél celého kaňonu.

Další den nás čeká sestup. Bereme si po dvou galonech vody a vyrážíme vzhůru dolů. Všude se píše, že to lidi nemaj zkoušet nahoru a dolů v jeden den, že u toho můžou umřít vedrem a vyčerpáním a tak. Dodávám, že hloubka je kolem 1600 metrů. Zdoláváme z nich asi tisícovku, Mirek o trochu víc. Já se bojím výstupu, takže se vydávám nahoru napřed, abych za světla došla. Je to fakt velká díra do země, je tam fakt vedro, nahoře je fakt hodně lidí. Pokud ovšem člověk sejde o pár desítek metrů níž, lidi zmizí jako mávnutím kouzelného proutku.

Pokračování v druhé části.