Přiletěli nás navštívit Jarda, Bětka a Peťa. A protože chtěli raději než Londýn vidět nějakou přírodu, jeli jsme s nimi do Snowdonie, kde je nejvyšší kopec Anglie a Walesu. Název Snowdonia není náhodný, přestože byl začátek května, sníh na vrcholcích kopců byl.

Už od začátku bylo jasné, že to bude legrace. Jarda zarezervoval auto na svoje jméno na 23:05, ale ukázalo se, že přilétají až ve 23:50. Jo a půjčovna měla zavírat ve 23:30. Mirek vyrazil metrem situaci vyřešit, aby se ukázalo, že půjčovna je otevřená až do půlnoci, jenom to nemá správně na internetu. Po přespání v Londýně jsme byli připraveni na cestu. Měli jsme hned dva ešusy a dva vařiče, které všechny přiletěli z ČR, protože jsme byli dobře zkoordinovaní. Bombu jsme neměli žádnou. Jarda trval na tom, že bude řídit. Měli jsme trochu obavy, ale ty se rozplynuly, když si začal “sedat za volant” na špatné straně auta. S trochou štěstí jsme se z Londýna na dálnici dostali bez nehody. Cesta do Snowdonie byla dlouhá a z nudy jsme snědli téměř všechny zásoby, které nevyžadovaly tepelnou úpravu. Naštěstí se nám cestou podařilo kupit bombu na vaření, takže expedice nebyla ohrožena.

V sobotu pršelo a i na nedělní dopoledne předpověď vypadala dost mokře. Odpoledne jsme tedy strávili na hradě v městečku Caernarfon a večer jsme si jen vyběhli na rychlou procházku k náhodnému jezeru. Tak do poloviny kopce bylo hrozně mokro od deště, v druhé polovině byl na zemi sníh. Jezero bylo v mraku, takže jsme nedohlédli ani na druhý břeh. Všichni krom Bětky, která testovala nové pohorky, jsme po návratu dolů ždímali boty. Ubytovali jsme v kempu; já s Mirkem v ultralehkém expedičním stanu bez podlážky (pracovní název ohnutá plachta), Bětka s Peťou ve žďáráku a Jarda ve spacáku pod pláštěnkou. Většinu noci propršelo. Mimo “stan” spící se nad ránem celí promáčení sešli v autě, později jsme se všichni přesunuli do minikuchyňky.

Kolem desáté jsme se odhodlali vyrazit. Vybrali jsme kopec, který byl zrovna nejmíň v mraku a začali na něj šplhat. Za půl kila čokolády jsme vylezli až na lokální maximum (později se ukázalo, že to byl třetí nejvyšší vrchol Snowdonie, něco kolem 1060 metrů). Výhledů jsme si moc neužili. Než jsme se dostali nahoru, začalo foukat, přiběhly mraky a z nich začalo pršet. Po návratu k autu jsme opět vyždímali boty a začali vymýšlet, kde přenocujem. Objeli jsme kempy v okolí Snowdonu, ale byly na české poměry dost drahé, takže jsme to nakonec zapíchli u nějakého parkoviště, které mělo ideální výchozí pozici pro výstup na Snowdon.

Na snídani nám zbyla už jen rýže a čokoláda (té jsme díky skvělé koordinaci měli skoro dvě kila) a máslo, které nám někdo věnoval o den dřív v kempu. Vzniklo z toho překvapivě chutné jídlo. Posilněni jsme se vydali na Snowdon. Na doporučení náhodných kolemjdoucích jsme zvolili jižní cestu, Watkin Path, která je prý nejhezčí. Jak jsme zjistili, má také nejvyšší převýšení, začíná se prakticky z nuly, přičemž Snowdon má 1085 metrů. Výhodou je, že ji volí málo lidí. Vrchol se nám schovával v mraku, ale tentokrát nám počasí přálo a mraky byly rozehnány krátce poté, co jsme vyšplhali nahoru. Ze severní strany jezdí na vrchol zubačka, takže tu byla hromada lidí a kóta z dálky vypadala jako jehelníček. K autu jsme seběhli cestou Rhyd Ddu, kolem bývalých břidlicových lomů. Welština je vůbec hrozně podivný jazyk, všude hromada zdvojených písmen a spousta slov “bez samohlásek”. Vysvětlení je v tom, že w je samohláska a že welšská abeceda má 28 “písmen”, mezi něž patří například ff, ng, ll a th. Naopak písmena jako q, k, v a z neexistují.