Irsko obecně

První, čeho si nelze nevšimnout už v letadle jsou zrzaví a pihatí lidé. Jeden si hned začne připadat jako na návštěvě Rona Weasleyho. Jezdí tu vlevo, takže se zase neumím rozhlížet, a přechází se zásadně na červenou, neb tu semafory mají hodně špatně optimalizované. Všude tu rostou vzorové anglické trávníky a sportem číslo jedna je golf. Golfovým hřištím se na mapách dostává dokonce víc pozornosti než klasickým turistickým místům. Hlavním stavebním materiálem tu posledních pár tisíc let je kámen. Kamenných zídek tu jsou statisíce kilometrů. Všude. Stejně tak jsou tu všude náhodně rozesety různé kamenné věže, rozhledny, hrady, zámky a pevnosti. Mluví se tu anglicky, oficiálním jazykem je ale i irština. Asi aby jí lidi nezapomněli, všechny cedule jsou dvoujazyčné a v tramvajích a vlacích všechno hlásí nejdřív anglicky a pak irsky.

Cliffs of Moher

Vysoké útesy na západním pobřeží jsou turistickou atrakcí číslo jedna. Tomu bohužel odpovídá počet turistů a zavedená bezpečnostní opatření. K okraji skály se tu člověk nedostane, protože je v bezpečné vzdálenosti od okraje vybudován systém zdí a plotů. Nuda. Naštěstí stačí popojet o pár kilometrů dál, kde jsou útesy skoro stejně vysoké, ale není tu parkoviště ani lidi, a tudíž ani ploty a zdi.

Dingle Peninsula

Poloostrov na západě Irska má hodně co nabídnout. V první řadě bych jmenovala vítr a déšť. Mimochodem, nespěte v dunách, když na noc hlásí déšť a nemáte stan ani celtu, fakt zmoknete, i když to tak třeba večer nevypadá. Anglické značky tu nenajdete, takže Dingle na mapě je na cedulích u silnice napsán jako něco úplně jiného. Legrace. Mají tu spoustu kamenných staveb. A taky tu fouká, ale to už jsem asi psala.

Ring of Kerry

Další poloostrov o něco jižněji. Fouká tu úplně stejně. Mají tu vysoké hory, nejvyšší v celém Irsku. Z časových důvodů lezem jen na Purple mountain (něco málo přes 800 metrů, ale jde se tam prakticky od moře, takže výstup kvalitní). Kameny mají opravdu trochu fialovou barvu. Nahoře toho přes mraky není zas tolik vidět, ale místy se trhají a nabízejí výhledy na hory kolem a jezera dole.

Dublin

Dublin má jednu hlavní třídu, která se vydává za náměstí, a pak několik různě starých čtvrtí s budovami v různém stylu. Moc fotogenické město to není. Mají tu dvě linky tramvaje a jeden městský vlak. Průnik zastávek mají nulový, takže na přestupy je třeba počítat aspoň deset minut chůze. Na to, že to stavěli před pár lety, docela divné. Předtím tu měli jen autobusy, a to muselo být docela peklo. Jezdí narvané a aby řidič mohl kontrolovat lístky, neotvírají za žádnou cenu zadní dveře. Když v Dublinu prší, což se děje několikrát denně, místní vytáhnou bez mrknutí oka deštníky, případně předstírají, že neprší. Turisti se běží schovat do McDonalda. Nejlepší byznys je prodávat na hlavní třídě deštníky. Během pěti minut, co jsem paní pozorovala, jich prodala asi dvacet. Nejprovařenější čtvrtí je okolí ulice Temple Bar, proslulé bary a hospůdkami. Skoro všude čepují Guiness a v každé hospodě hraje živá irská hudba.

Howth

Howth je poloostrov na sever od Dublinu, s přístavem, majákem a pár kopci. Dá se tam dojet vlakem a pak chodit po okolí. Je odtud pěkný výhled na Dublin a taky na nějaké ostrůvky. Turistické značení je tu hodně vtipné. Vedou tu čtyři stezky, ale protože nikde není k nalezení mapa, tak člověk neví, co na které potká a jak je která dlouhá. Taky jsou značené jen v jednom směru a to ještě ne moc dobře. Myslím, že jsem je během své náhodné procházky prošla plusmínus všechny, ale logiku jsem v nich nenašla. Na závěr dne jsem parádně zmokla, konečně se ke slovu dostaly i goretexové kalhoty (místní předstírali, že se nic neděje a v teniskách tu chodili dál, nechápu).

Cork

Cork je dalším velkým městem, které by prý turista na své cestě neměl vynechat, takže jsem se tam musela vydat. Moře tam spíš nemají, sestava budov tradiční: několik kostelů, pevnost (z té nechali jen obvodové zdi a uvnitř postavili nové baráky v nichž sídlí policie), kamenné věže. V nejvyšší kostelní věži mají osm zvonů, na které návštěvníci mohou hrát. Stačí tahat za provázky. Rozsah to má jednu oktávu a sousedé musejí být nadšení (ano, zahrála jsem si). Taky tu mají výborný trh s potravinami. Úlocvkem týdne se stal český chleba, který teda vydávali za French loaf, ale nedala jsem se zmást, byl to náš opravdový správný chleba. Normálně tu totiž jedí takové ty vekoidní a toustové věci.

Cobh

Cobh je přístavní město nedaleko Corku. Dá se do něj dojet vlakem, ve kterém nikdo nekontroluje jízdenku. To jsem bohužel zjistila až poté, co jsem si ji koupila. Je tu spousta ulic, v nichž všechny baráky vypadají stejně. A pak tu je Titanic. Teda on tu není, ale byl. Posledním místem, kde kotvil byl príve Cobh. Sedm lidí zde vystoupilo, 123 se nalodilo. 11. dubna 1912 odtud vyplul napříč Atlantikem, aby o čtyři dny později narazil do kry a potopil se. Mají tu záznamy o tom, jak odplouval a průvodce vám poví, čím vším si museli lidé projít, když odtud chtěli odplout. Kromě Titanicu odtud totiž odplouvala další spousta lodí, která vozila emigranty do USA, celkem jich bylo několik milionů.

Irsko závěrem

Češi jsou pověstní tím, že chodí hodně outdoorově oblečení, a to i ve městě. Irové jsou opačným extrémem. Nejoutdoorovějším oblečením, ve kterém tu někoho potkáte, jsou džíny, a to i na vrcholu kopců, na něž džíny rozhodně nepatří. Většina kopců je porostlá vřesem, nebo něčím hodně podobným. Škoda, že tu nejsem o měsíc dřív, ty barvy musí být úžasné. Taky tu mají hromadu ostružin, které vypadají hrozně lákavě, ale kvůli nedostatku sluníčka nejsou moc sladké. Osídlení je tu hrozně řídké, ani v centru měst nejsou zas tak vysoké budovy, takže je všechno roztahané hrozně daleko. Jo a taky jsem byla, což jsem zjistila až zpětně a samotnou mě to překvapilo, na nejzápadnějším místě v Evropě, západněji než třeba v Portugalsku. Poslední poznatek se týká přílivu a odlivu, které jsou někalikametrové, jakože fakt velké. Takže při odlivu je moře hrozně daleko a místo něj jen hromada bahna, což vypadá nejvtipněji u hradů, které stojí na pobřeží, ale za odlivu z nich někdy není ani vidět na moře.