Peru

Peru jsem měla na seznamu destinací už nějakou dobu a první dovolená v USA mi přišla jako ideální příležitost, “protože Peru je odsud jen kousek”. Během nákupu letenek se ukázalo, že to je vlastně sakra daleko, ale to už bylo rozhodnuto, takže tři přestupy (Los Angeles, Salvador a Lima) to jistily. Nadopovali jsme se tabletkami proti výškové nemoci, zvládli jsme čtyřicetiminutový přestup v Salvadoru a přesně 24 od budíku v Seattlu jsme vystupovali z taxíku před hostelem v Cuscu. Ani jsme při tom neztratili batohy.

Dovolené není nikdy nazbyt a v USA to platí dvojnásob – letos jí mám plných 13 dní. Náš ambiciózní plán nám umožnil dvě hodinky na dospání, a pak celodenní průzkum historického Cusca spojený se spoustou nutných úkonů – směnit peníze, ulovit potravu a pitnou vodu, zajistit bydlení na další dny, rezervovat cestu na kole na Machu Picchu a trek na Rainbow Mountain. Zadýchávala jsem se i při výstupu do prvního patra hostelu – 3,500 mnm fakt udělá své – ale Mirek tvrdošíjně trval na tom, že výškovou nemoc mít nebudem a že drobná bolení hlavy a nevolnost jsou psychického rázu. Na ulici jsme ulovili nějaké jídlo – na morče jsme si netroufli, zato jsme si pochutnali na lamě a rybě. Vyfuněli jsme na kopec nad městem na západ slunka v šest večer a šupali jsme do postele.
 
 
Kolem Machu Picchu
 
Den předem jsme někomu zaplatili, aby nás vyzvedl v pět ráno na náměstí a vyvezl nás do sedla nad městem Santa Maria, odkud je to pak na kole krásných 50 dálkových a 2 výškové kilometry (dolů). Po dvaceti minutách čekání začínáme být trochu nervózní, ale nakonec se z uličky ozve hrčení motoru a že prý máme nasedat. Větčina uliček v Cuscu je široká sotva na jedno auto, ale překvapivě ne všechny jsou jednosměrky. Další dvě hodiny kroužíme po Cuscu a nakládáme další lidi a kola. Tak nevím, jesti to vyzvedávání poblíž hostelu je dobrý servis. Nakonec máme stejně kol jako lidí a za pár hodin jsme sedle. Překvapivě fasujeme chrániče na všechny části těla, helmy a vesty – to jsme fakt nečekali. Šlápneme jednou do pedálu a o 20 kilometrů později brzdíme na vyhlídce. Takovéhle ježdění si nechám líbit :) Na druhé šlápnutí se dostáváme až do Santa Marie, kde se loučíme s průvodcem a cykloskupinou, protože se neradi necháváme organizovat.
 
Vybíráme si hostel, který je ale zavřený, protože je před sezónou. Chvilku tam okouníme, než kolem projede pan domorodec na motorce, který říká, že máme počkat, nebo něco v tom smyslu. Španělsky umí Mirek jen trochu, takže jeho překlad chvíli zpochybňuju, ale za deset minut přichází nějaká holka s klíčema a že prý za 20 peněz (150 Kč) můžem mít celý hostel sami pro sebe. Mirek domlouvá pokoj, rázně odmítá matrimonial a dožaduje se doble. Později se ukáže, že matrimonial měl manželskou postel, kdežto doble měl dvě oddělené postele, ehm…
 
Ráno na návsi lovíme snídani. Podle Mirkova překladu máme na výběr buď “s jídlem” nebo “bez jídla”, vypadá to, že si s jeho španělštinou ještě užijem. Dáváme si “s jídlem” a dostáváme kuře s rizotem. Můj žaludek je takhle po ránu dost zmatenej. Objednáváme taxi do Santa Teresy, což je ještě větší díra než Santa Maria, ale mají tam dost dobré termály, které máme skoro sami pro sebe. Dál pokračujem pěšky, nějakých 20 kilometrů až pod Machu Picchu.
 
 
Machu Picchu
 
Do městečka pod Machu Picchu docházíme za tmy a jen tak tak stíháme koupit vstupenky. Mirek chce vylézt i na jeden z těch kopců na fotkách, ale je vyprodáno, tak berem “nějaký jiný kopec”. Na ulici se necháváme nahnat domorodkyní, co nabízí ubytování. Vypadá to trochu pochybně, ale 40 peněz (300 Kč) v téhle lokalitě je skvělá cena. Navíc tam pobudem jen pár hodin, protože ve čtyři ráno vstáváme a vyzbrojeni čelovkami se vydáváme nahoru, abychom tam byli první. První nejsme, ve frontě před námi už je dobrých sto lidí, kteří čekají na otevření mostku. O tom nám nikdo neřekl, ale prý nás pustí až v pět. Pak už jen půl výškového kilometru po schodech (uff, uff, uff) a řadíme se do fronty u vstupu hned za první buržousty, co se až sem nechali vyvézt autobusem.
 
Machu Picchu je turistická past, na kterou se dá dostat v podstatě třemi způsoby. Varianta socka, jo to jsme byli my, je zkombinovat autobus, taxík a pěškobus. Cesta není to ošklivá, ale není to ani žádná hitparáda. Nejsou tam tolik lidi, jen Češi :) Varianta nemám čas znamená přijet z Cusca vlakem (200 USD), a pak se nechat dovézt autobusem (20 USD). Vlaky jsou načasované tak, aby člověk musel zaplatit ještě nocleh. Vstup na Machu Picchu za 50 USD je pak jen třešničkou na dortu. Varianta mám čas i peníze zahrnuje čtyřdenní pochod původním Inka trailem, jde se ve skupinách s průvodcem, kuchaři a nosiči a celé to vyjde tak na 600 USD.
 
O Machu Picchu samotném se toho moc neví. Historici se shodují, že ho postavili Inkové v 15. století. O sto let později, když Jižní Ameriku dobývali Španělé, už ale bylo opuštěné, neznámo proč, takže se o něm Španělé nedozvěděli a nezničili ho. Objeveno bylo až v roce 1911. Před pár lety zavedli kvótu, která dovoluje “jen” 2500 návštěvníků denně. A byli tam, všichni do jednoho!
 
V devět ráno nám vstupenka umožňuje vylézt i na nějaký kopec, tak tam vyrážíme. Ukazuje se, že je to dalších 500 výškových metrů. Mirek je nadšen výhledy a množstvím lidí (jsme tam skoro sami), já si foukám na puchýře a snažím se neumřít. Kilometr dolů nám trvá déle než čekáme a jen tak tak stíháme vlak zpátky do Cusca; je to tak, na cestu zpátky jsme zvolili dražší variantu “nemáme čas”.
 
 
Rainbow Mountain
 
V Cuscu proaktivně domlouvám bydlení “habitacyjón para dos adultos y dos nočes”; moje španělština se zlepšuje každým dnem, Mirek se prý za mě stydí nebo co. Z krátkého spánku nás budí budík a ve čtyři ráno opět stojíme na náměstí, doufajíc, že nás vyzvedne zájezd na Rainbow Mountain. Čekáme od toho jednu pěknou fotku z promo letáku, a tak nás realita mile překvapí. Po třech hodinách jízdy spatřujeme zasněžené vrcholky hor a parádní panorámata.
 
V průvodci psali cosi o třech hodinách chůze, na místě se ukazuje, že to je jen cesta tam. Přes tři hoďky funíme do kopce a statečně odmítáme nabídky na svezení na koni – domorodci už přišli na to, jak na turistech vydělat. Pak už stojíme na vrcholku hory Vinicunca, kocháme se parádními výhledy a já si aktualizuju výškový rekord na 5200 mnm.
 
 
Ostrovy na jezeru Titikaka
 
Je tu poslední noc v Cuscu a autobusový přesun do města Puno, které leží na břehu jezera Titikaka. Cesta autobusem je nekonečná (osm hodin místo slibovaných šesti), ale máme prémiové sezení v první řadě horního patra autobusu s parádními výhledy. Puno je oproti Cuscu mega levné, takže nakupujem hromadu pečiva a džusů a jako již tradičně před kuropěním vyrážíme na ostrovy.
 
O plovoucích rákosových ostrovech Uros se učí ve školách a zní to hrozně romanticky, prakticky je to mašinérie na oškubávání turistů. Domorodé děti nám zpívají anglické, francouzské a španělské písně a chtějí za to peníze, jejich maminky nám vnucují suvenýry a tatínkové nás chtějí svézt na rákosových lodích, samozřejmě za poplatek. V rákosových chýších se schovávají akumulátory napájené solárními panely a zpod hliněného hrnečku vykukuje smartphone.
 
Plujeme dál na tentokrát už opravdový ostrov Amantani, kde se o nás stará místní rodina. Na ostrově žije asi 3 tisíce domorodců, kteří se střídají v péči o turisty. Každá rodina dostane přiděleného turistu jednou za deset týdnů. A tak dostáváme místní jídlo (rýže s brambory) a večer nám jsou zapůjčeny slavnostní hábity a jdeme na místní diskotéku. U rodiny s námi bydlí ještě jedna Češka a Španěl, který zajišťuje komunikaci. Místňáci ostrov o velikosti 9 km čtverečních opouští jednou ročně, kdy plujou na pár dní na nákupy do Puna. Obě děti se vyjadřují v tom smyslu, že by chtěly studovat (stavební inženýrství a účetnictví) a z ostrova se odstěhovat. Na ostrově není elektrika, jen některé rodiny mají solární panely. Všichni se tu živí zemědělstvím, v podstatě jsou si soběstační co se týče jídla a turismus vítají jako přivýdělek.
 
 
Závěrem
 
Skoro polovina Peruánců jsou potomci původních domorodců, což je překvapivé, když vezmem v úvahu, že Španělé v 15. století vyhubili skoro 90 % tehdejší populace. Překvapivě jsem se tam (na rozdíl třeba od Indonésie) necítila jako vetřelec – mám pocit, že to trochu souvisí s náboženstvím (španělská církev odvedla skvělou práci, 90 % populace jsou katolíci) a jazykem (rozhodně nemůžu tvrdit, že španělsky umím, ale některá základní slovíčka jsou podobná angličtině).
 
Peruánské hory rozhodně stojí za to. Kdybychom měli víc dovolené, tak bychom se rozhodně vypravili na nějaký vícedenní trek. Takhle jsme úplně vynechali trekovací ráj v Andách (Huascarán) a  hlavní město (Lima). Třeba příště. Pro Američany je Peru levné, pro Čechy nevím – mám pocit, že tam bylo srovnatelně draho jako v ČR, ale možná už jsem trochu mimo. My jsme se dost vozili taxíky a v rámci šetření času jsme moc nesmlouvali a nehledali alternativní možnosti. Tolikhle jsme zaplatili za dvě osoby a 8 dní pobytu:
 
  PEN USD CZK
taxi a autobusy 300 96 2160
hostely 240 76.8 1728
jídlo 290 92.8 2088
Machu Picchu (vstup a vlak) 1150 368 8280
kola 300 96 2160
ostrovy 225 72 1620
ostatní vstupy 235 75.2 1692
suvenýry 90 28.8 648
CELKEM 2830 905.6 20376
Comments Are Closed