Paříž máme za humny, byl tam skoro každý, jen já ne. Nejvyšší čas to změnit.

V pátek v jedenáct večer přistávám na letišti Charles de Gaulle. Normálně odsud jezdí vlaky do centra, ale zrovna dneska cosi opravují, takže místo vlaku nasedám na dočasný autobus, který mě vykládá bůhvíkde na vlakové lince B. Předpokládám, že všichni chtějí do centra, takže se držím davu a dostávám se až pod Notre Dame, kde chci přestoupit na vlakovou linku C. Ta už ale bohužel po půlnoci nejezdí, takže mi nezbývá než pochopit, jak funguje metro. Metro v Paříži je hrozně staré, špinavé, málo prostorné a ošklivé. Touhle dobou se tu navíc potulují skupinky podnapilých mladistvých (převážně černých) obyvatel Paříže. A to jsem skoro v centru. Odměnou je mi první výhled na Eiffelovku, a velmi brzy taky postel a spánek.

Eiffelovka
Honza, u kterého jsem na návštěvě, bydlí asi 300 metrů od Eiffelovky, takže máme jasný první cíl. Trochu poprchává a možná díky tomu není fronta nahoru tak velká. Nahoru se dá buď vyjet “výtahem”, nebo vyjít po schodech, my volíme 470 schodů, aby výhledy byly zasloužené. Paříž je hrozná placka, jediný kopec široko daleko je Montmartre. Shora je vidět i Notre Dame, vítězný oblouk, Louvre a spoustu dalších památek.

Palais Garnier
Paříž je město kulturní, na odpoledne máme lístky do Palais Garnier na balet. Budova Palais Garnier je zážitkem sama o sobě. Představení kazí akorát zápach ze záchodků a nepohodlné sedačky, do kterých se možná vešel Napoleon, ale které vůbec nedostačují dnešním lidem průměrného vzrůstu. Balet je dost ponurý, v obou částech hlavní postava umírá. Highligtem je přestávka a nějaká bláznivá Američanka v iPadem, která mě prosí o fotku, na níž předstírá, že na balkóně zpívá operu.

Chanson
Aby té kultury nebylo málo, večer míříme do kavárno-hospodo-baru na chansonové představení nějaké harmonikářky. Bar je narvaný, což patří k místnímu koloritu. Lidé tu vždycky a všude sedí loket na loket, na typický stolek se vejdou průměrně čtyři sklenice a nic dalšího. Když si chci sednout, musí se kvůli tomu posunout dva stoly a stoupnout čtyři lidé. Francouzům to ale nevadí, ba naopak. Sedí si tu rameno na rameni a povídají si s lidmi, které v životě předtím neviděli a nejspíš už ani nikdy neuvidí. K tomu spoustu vína a dobrá muzika. Bohužel nerozumím textům, ale i tak paní válí a atmosféra je báječná. Za nějaký čas už mi nevadí, že se na mě ze všech stran lepí nějací lidé. Jednu píseň šansoniérka zpívá anglicky, část textu “8 for heaven, 9 for hell, 10 for devil himself” nemá chybu, Francouzi totiž nevyslovují H, takže mi chvíli trvá uvědomit si, o čem ta píseň je. Cestou domů ještě výhled na světla a stíny Sacre Coeur nade mnooouuu… Za celý večer jsem z písní a konverzací pochytila dvě nová slova: sedukcyjón a promyskuyté.

Musee d’Orsay
Na řadě je výtvarné umění, pánové Monet, Manet, Cézanne a všichni ti další. Před muzeem impresionistů ale stojí nekonečná fronta, takže měníme na plán B a jdeme do Musee d’Orsay, kde mají impresionisty taky a k nim ještě něco navíc. Muzeum je v budově bývalého nádraží, které se nikdy nádražím nestalo, protože se během stavby ukázalo, že už jich tu mají dost. Mají tu spoustu známých děl od známých autorů, projít všechno by zabralo celý víkend, takže to berem letem světem. Snídaně v trávě od Moneta, totéž od Maneta, pak nějaký Van Gogh. V nejvyšším patře mají bezva sedačky, ze kterých se jen těžko vstává, ale není čas ztrácet čas. Ještě musíme vyfotit skleněnou pyramidu na nádvoří Louvru. Dovnitř do Louvre je velká fronta a beztak už jsme v muzeu byli a všeho moc škodí, takže jdeme pěšky dál až ke zvoníkovi a Matce Boží.

Notre Dame
Super byznysem v Paříži je prodávat malé Eiffelovky, pak taky prodávat zámky na tom mostě, kde je každý pár musí zamknout a klíček zahodit, vůbec nejlepší ale podle mě je prodávat jídlo podél nekonečných front na památky. Na věž Notre Dame čekáme dost dlouho, takže nás to po troše odříkání stojí jeden sendvič, neb palačinku jsme už měli včera. Notre Dame je překvapivě vysoký, první vyhlídka je mezi věžemi, druhá na vrcholku jedné z věží. Jde se tam pěšky. To je pro Paříž hodně typické, že je tu všude spousta schodů. Nohy mě bolí jako nikdy, a to ještě chceme na Vítězný oblouk, uff. Výhled je ale parádní!

Jídlo
Honza mě bere do podniku s nejlepšími palačinkami v Paříži. Je to sice dost zacházka a je tu hrozná fronta, ale stojí to za to. Dávám si jednu s vajíčkem, cibulí, salátem, sýrem a šunkou. Takový hemenex v palačince, mňam. Ve frontě vedle nás stojí Brzobohatý s Kuchařovou (nebo jejich dvojníci), ale Honza mi to nevěří. Kromě palačinek tu ještě všude prodávají gofry, neboli vafle. A pak tu hrozně frčí kroasánty, čýskejky a všelijaká další pečiva. V místních pekárničkách a kavárničkách bych se nějakou dobu vydržela stravovat. Po nejlepších palačinkách míříme na nejlepší horkou čokoládu. Je to daleko (až někde u Bastily), ale stojí to za to. Čekáme, až se setmí, posledním bodem programu je totiž výhled z nočního Vítězného oblouku.

Vítězný oblouk
Vítězný oblouk je stavba jak dvě krávy, uvnitř jsou několikery schody a velké místnosti s výstavkami a gift shopem a dá se vyjít až na střechu, odkud je rozhled na noční krásy Paříže. Eiffelovka každou hodinu bliká, poskytujíc pravidelnou dávku záchvatů všem epileptikům, auta tu jezdí, troubí a blikají, snažíc se dostat na kruhový objezd kolem oblouku a následně z něj pryč. Dokonce vidíme i chodce, kteří nechtějí jít podchodem (asi už těch pařížských schodů mají taky dost) a snaží se to přejít. Pravidla běžného silničního provozu tu neplatí a je s podivem, že nevidíme žádnou nehodu.

Závěrem

• Do Paříže se má jezdit dřív, než než je člověku 26. Do 26 let se dá skoro všude dostat zdarma (muzea, Notre Dame, Vítězný oblouk), nebo přinejmenším za polovinu (Eiffelovka).
• V Paříži stojí za to kultura, ať už opera či balet, nebo kavárenská vystoupení šansoniérů, nebo pouliční vystoupení harmonikářů a jiných potulných umělců. Vůbec nejzábavnější jsou ti v metru, kteří zpříjemňují většinu našich cest a peníze vybírají nevtíravě. U mě vyhrál pán s maňáskem, který tančí rokenrol, ten mě pobavil natolik, že jsem mu musela nějaké drobné hodit.
• V Paříži se mluví francouzsky. Kdo francouzsky neumí, měl by se naučit, nebo si na to pořídit Honzu :)
• V Paříži jsou samí elegáni. Polobotky do špičky, hedvábné šály, skvěle padnoucí obleky, parfémy světových značek. Musím přiznat, že pohled na pěkně oblečené muže není zas tak nepříjemný. V rejoickách či jiném “outdoorovém” oblečení tu chodí jen Češi.
• V Paříži je hrozně moc černochů. Ale fakt hrozně moc. Prý jsem rasista, ale je těžké si na to zvyknout a divně na ně nezírat, případně se jich v noci nebát.
• Kdo v Paříži nebyl, měl by se tam vypravit. Minimálně na víkend, tři dny považuju za ideál, za čtyři dny bych byla zvládla i výlet do Versailles. Je tu sice na české poměry draho, ale taky je to oproti Praze úplně jiná liga.