Pán v autoškole říkal, že by mi řidičák nejradši nedal, že prý jezdím příliš pomalu. Ale dal. Tak jsem mu radši neřekla, že už jsem několik let neřídila. Mirek odletěl do Kalifornie a nechal nás s Vendy doma samotné. Vendy je náš nový přírustek do rodiny, červený Chevrolet Sonic. Ideální příležitost vyrazit na dámskou jízdu. Cíl: Oregon.

Oregon Coast

Památky v Oregonu jsou rovnoměrně rozložené a my to nebudem flákat. Čeká nás 6 dní, pokaždé něco kolem 200 mil, to je 4-5 hodin za volantem denně. První den nakupuju zásoby a balím. Mám si vzít tenisky nebo pohorky? Můžu oboje. Budou potřeba sandály? Však to uvezu. A návleky? Taky se vejdou. Standardních 10 kilo, co obvykle nosím na zádech, se rozrůstá. Odpoledne konečně vyrážíme. To bude jízda…

Proč na mě všichni troubí? Asi jsem na tu zelenou měla jet, nebo co. Však bude další, času dost. Z dosud neznámého důvodu na mě moje navigace nemluví. Tak ať si mlčí, když jí to baví, já si pokecám s Vendy. Jen abych někde nezapomněla odbočit. Zapomněla. V Seattlu tradiční špička a hodinové zpoždění, dneska za světla nedojedem. Míle ubíhají a cesta tak nějak splývá. Z paměti vystupují jen střípky… Ohnivý západ slunce. Úplněk nad ústím řeky Columbie kdesi u Astorie. Tma, nikde nic, žádná auta, v zrcátku problikává jen mé vlastní brzdové světlo.

Jsme v kempu a hned tu máme první teambuildingovou aktivitu – stavění stanu v dešti. “Tak jdem na to!” snažím se namotivovat tým, ale Vendy jen blbě čumí. To bude ještě radosti. Ráno aktivitka ještě o maličko lepší – balení mokrého stanu v dešti. Vendy asi nebude moc týmový hráč. Vstávám už o půl osmé, protože to je odliv a to na tom šutru v moři prej jsou hvězdice. Ani jedna. Pan ochranář řiká, že jsou poslední dobou na ústupu, takže jsem vstávala zbytečně. Vyfotit Cannon Beach z vyhlídky a hurá po pobřeží na jih. Větrák dělá takový “skvíkavý” zvuk a musí se buď vypnout nebo přehlušit rádiem. “Jejda, ta červená se tam vzala kde?” divím se, zatímco doslova stojím na brzdě. Zjišťuju, že Vendy má ABSko a že se za náklaďáky nemá jezdit moc blízko, protože přes ně nejsou vidět semafory. Přestává pršet, zastavujem na nějaké majáky a odpoledne jsme v dunách. Nikdo jiný tu není, jen supi nade mnou krouží. Kdyby na mě zaútočili, ubránila bych se? Krom foťáku u sebe nic nemám…

Crater Lake NP

Navigace potřebuje signál, jinak neumí najít cestu. Takže dneska pojedem podle nakešovaných high level map, no potěš koště. Vyrážíme v osm ráno, v jednu chci být na jezeru na procházku na sněžnicích. Po hodině jízdy je mi fakt mizerně, takže musím přehodnotit situaci a dát si šlofíčka kdesi na odpočívadle. Na jezeře je fakt hnusně. Konkrétně sněží a viditelnost je téměř nulová. Přestože je to jen 1,900 metrů vysoko, pořád tu jsou tři metry sněhu. Zabírám houpací křeslo s výhledem na mrak v infocentru a čekám. Infocentrum zavírá, prý musím ven. Tak se teda jdu projít po vyšlapané cestě. Nakonec mám štestí, asi na pět minut se “vyjasní” natolik, že je vidět hladina jezera.

Kráterové jezero je jediným národním parkem Oregonu. Vzniklo tak, že se v kráteru po výbuchu sopky začala hromadit voda z roztátého sněhu. Nemá žádný odtok ani přítok a je prý nejčistší na světě. Ptám se v infocentru, jestli někdy přeteče přes okraj. Paní na mě divně kouká, a pak řekne, že neví. To jsou mi informace. Kempuju v kempu bez vody, aspoň že je zadarmo a nesněží tu.

John Day Fossil Beds

Signál zas není, takže pojedem po paměti. Naštestí to není těžké – 100 mil po dálnici 97 (hlavně trefit směr na sever, jinak dojedem až do Kalifornie), potom doprava, a tam to za dalších 100 mil bude, snad tam budou šipky na “John Doe cosi”. Jsou tam šipky na John Day Fossil Beds, to beru. Jsou to tři různá místa, několik hodin od sebe, kde našli tisíce zkamenělin z období savců. Opakovalo se tu několik cyklů trvajících miliony let, kdy tu vznikl funkční ekosystém, načež vybuchla sopka, která všechny zabila a zkameněla. Je to prý největší naleziště na kontinentu a významné je hlavně tím, že se z něj dají vyvodit různé vztahy – kdo žil ve stejné době s kým a kdo koho jedl.

Oregon působí hrozně prázdně a ošuntěle. Vesnice vypadají, že mají svá nejlepší léta dávno za sebou. Nevím, jestli tu mají někoho slavnýho, ale John Day, po němž pojmenovali řeku, město, několik nalezišť zkamenělin a následně celej okres, se “proslavil” tím, že ho přepadli indiáni a okradli ho o všechno včetně oblečení.

Cestou sněží a taky je potřeba natankovat. Posledně mi to moc nešlo a musel mi přispěchat pán na pomoc, tentokrát to určitě zvládnu. Tak prej ne. Pán na mě zle kouká, že mám zalézt do auta a říct mu, co chci, protože v Oregonu tankuje benzín obsluha. To mi nemusí říkat dvakrát :) Nakonec mi ještě umyje okýnko. Očekává za to spropitné? Místním zvyklostem nerozumím, tak mu nic nedávám, abych neurazila, a jedu dál. Stává se ze mě profík na používání tempomatu. Znáte takovou tu hru, kdy co nejdýl nesmíte šlapat na brzdu, žejo? Tak ta dostává úplně novej rozměr, protože si nastavíte tempomat a nesmíte co nejdýl šlapat na žádnej pedál. Fakt legrace v zatáčkách, pán z autoškoly by na mě určitě byl pyšnej. A nebo ne?

Columbia River

Nevím, jestli je to skvíkajícím větrákem, nebo zimou v noci (byly čtyři stupně a fakt jsem mrzla), nebo něčím úplně jiným, ale při sebemenším pohybu mě bolí hlava. Růžovým pilulkám se obvykle zdaleka vyhýbám, ale plán je plán, takže se nadopuju a valím dál. “V kolách mám už tisíc mil…” zpívám Vendy, ale ta jen pípne, že má hlad. Už zas? Nojo, jenže tady fakt není benzínka a do dalšího města nedojedem. Ledaže by támhleten jeden opuštěnej stojan s nápisem diesel uměl vydat i pár kapek benzínu. Na návsi ale nikdo není. Tak zastavuju a snažím se najít signál, že to zkonzultuju s mapama. Čekám na signál a přemýšlím, ve kterém domě by mohli bydlet dobří lidé, když tu se z ruiny u stojanu vynoří týpek a začne se omlouvat, že prý zrovna obědval a kolik že galonů to chci. Trochu se toho benzínu bojím, takže odvětím “Pět galonů, prosím.” To by mělo do civilizace stačit.

Cestou jsou monumentální vyhlídky na všechny vrcholy zaráz – Mt Hood, Mt Rainier, Mt St Helens, Mt Jefferson… A pak už Columbia River a můj poslední nocleh. Columbia tvoří hranici mezi Washingtonem a Oregonem. Je to obrovská řeka a je tu docela šrumec. Na každém břehu vede železnice a dálnice, po řece plují velké a hlučné lodě a nad hlavami lítají vyhlídkové vrtulníky. Poslední den výšlap na Dog Mountain, kde mají kvést žluté kytky. Kvetou. Historická silnice s vodopády a vyhlídkami, a pak už jen čtyři hodinky do Seattlu. Dneska večer nestavím stan, hurá!

Obligátní matematické okénko: jídlo $70, kempy $90, benzín $85. Celkově to opravdu bylo plánovaných tisíc dvě stě mil. Když to všecko přepočtu, tak mi tu vychází kilometr cesty za korunu bez amortizace. A co se týče bydlení v kempech, tak tam jsou ceny typicky za jedno místo (=jedno auto, jeden stan, až pět lidí), takže ve víc lidech by vzrostla jen cena jídla a možná trochu spotřeba.