Three weeks in heaven.

Let
Letadlo z Prahy ma hodinu zpozdeni, ale nakonec se preci jen odlepujeme od zeme. Cesta do Dubaje probiha bez problemu, dari se mi usnout a v Dubaji mam kvuli zpozdeni jen hodinku na prestup. Hura do Bankoku. Tady uz to prestava byt legrace, vedle me si seda nejaky Thajec, ktery stravil posledni mesic sveho zivota (mozna i vic) v putyce a smrdi jak sto pekel… Navic usina, pricemz na me porad pada, uz abz to bylo za mnou. V Bankoku mam sedm hodin na prestup, malo na to, abych dojela do mesta a zpet, takze dospavam. Posledni let do Christchurch se zastavkou v Sydney ukazuje, ze spravedlnost existuje. Mam pro sebe tri sedacky, takze spim jako miminko. Dostavam kartacek, pastu, ponozky a spoustu dalsich drobnosti, let totiz trva okolo 14 hodin. K obedu (nebo je to vecere?) nam podavaji thajske kure s ryzi, v ryzi je skorice, rozinky a mandle, takze vlastne ryzovy nakyp s kuretem. Ble.

Christchurch
Priletam do Christchurch, na iformacich beru mapu a hledam spojeni do centra. Za autobus chteji 7.50 od cizincu a samozrejme vam nikdo
nerekne, ze z dalsi zastavky (asi o 100 m dal) byste to meli o tri dolace levnejsi. Centrum se tu nepozna podle velkych budov a mrakodrapu jako v USA, ale podle spadlych budov` nasledky zemetreseni. Cele ty ruiny jsou nepekne a hlavne nepruchozi, takze misto planovanych 5 minut mi to na hostel trva 20, protoze jsem vylezla blbe. Na hostelu si davam sprchu a volam na telefon, ktery mi v patek dal kolega v praci. Ozyva se Kuba, ktery me zve na barbecue, kousek od mista, kde bydlim. S obchazenim trosek cesta zabira hodinu.. Seznamuji se s Kubou a Pajou, kteri tu jsou uz rok a zitra mizi nekam sbirat jablka, nicmene mi davaji spoustu uzitecnych rad. Ukazuje se, ze Kuba zna nejen Velvary, ale i Chrzin. Svet je maly! Slovinci a Kloumbijec, u kterych bydli, delaji na grilu cevabcici a rybu. V deset jsem hrozne unavena, takze mizim zpet na hostel a do postele.

Kaikoura
Vyrazim do Kaikoury, drzte mi palce, stale jeste tu neprselo, takze cekam nejhorsi… 6 z 5 cestovatelu na Zelandu doporucuje stopovat, takze se autobusem dopravuji na kraj Christchurch a vytahuji peclive pripravenou cedulku s napisem KAIK (jakoze Kaikoura). Za chvili zastavuje postarsi pan, puvodem ze Skotska, ktery jede navstvit svu byvalou partnerku a pry se citi romanticky, tak me bere… Bohuzel jen pulhodinku. V Amberley opet zkousim stesti a za chvili se jedno z aut otaci a vraci pro me. Jakasi pani, ktera by pry hruzou neusnula, kdyby me tu samotnou nechala. Ze ma dceru a neter v mem veku a ze taky stopuji, ale porad se o ne boji. Cestou do Kaikoury mi zastavuje, abych si mohla vyfotit tulene a zajizdi se mnou az do centra mesta, kde miukazuje, kde mam bydlet a kde jsou informace. Hodinu za mestem je pry velka tuleni kolonie, takze se vydavam na lov. Jsou tam. Spousty… A smrdi. Fotim, obchazim poloostrov a vracim se do hostelu – Fish Tank se jmenuje.

Picton
Hory kolem poloostrova nejsou pres mlhu videt a nez dosnidam, zacina prset. Pryc odsut. Stopovat v desti je desive, snad to nebude trvat dlouho. Asi za 20 minut projizdi bavorak, ktery se za chvili vraci. Mlady typek, pry majitel obchodu se zbranemi (hned se citim bezpecneji), normalne stopare nebere, ale nechat tam v desti samotnou holku, to se pry nedela. Takze si povidame o zbranich a cesta do Blenheim utika celkem rychle. Dal me pry nesveze, protoze jakousi zasilku pistoli prebira tady, ale kdyz uz jsme tu, tak si dame obed. Bere me do nejake kavarny, kde su\i davam cokoladu, bacon pie a pry musim zkusit custard cake. Kdyz musim, tak musim. Nakonec za me plati. Premyslim, ze bych mu penize vnutila, ale nebylo to zrovna levne a navic to byl jeho napad, ja tam vubec nechtela :)
Vysazuje me u benzinky a nez vzytahnu cedulku Picton, nejaky typek zastavuje, pry tam jede delat revizi nejake vzduchotechniky (presne nevim, moje slovni zasoba tam nekde konci). Ukazuje mi informace, kde si na zitrek domlouvam lod a trek a taky shanim bydleni. Tentokrat hostel Atlantis. Jeste mam par hodin do setmeni, takze davam okruh kolem mesta. Bob’s bay (ale neni tam Alice ani Eva) a vyhlidka. Celou dobu vytrvale prsi, slava goretexu. V hostelu pracuje hromada Nemcu, chvili si s nimi povidam a pak jdu na kute. Mimochodem, novozelandsky majitel zna jakousi Ivanu a pry byl v Tachove. Svet je maly podruhe…

Queen Charlotte track
V nekrestankou hodinu vyrazim na taxi lod, ktera me bere na konec Queen Charlotte tracku. Odtud pry pujdu cely den a az narazim na jakysi hotel/chatu, tak tam mam zustat a oni me zas vyzvednou. Na lodi pro 40 lidi nas cestuje 9, ja a 8 kiwaku. Trek je to krasny, v podstate cely jakymsi destnym pralesem, native bush tomu rikaji. Misty prsi, misty sviti slunicko, nestiham sundavat a oblekat bundu. Pry si mam davat pozor na waka – jsou drzi a kradou svaciny. Waka, jak se pozdeji ukazuje, je ptaci predator, ne nepodobny nasi slepici, taktez neletavy. Je jich spousta a jsou drze jak lazenske veverky.
Cestou potkavam slecnu, ktera tu pres leto dela pruvodkyni, chvili jdu s ni. Za chvili rika “I can see the rain coming”, tak se divam stejnym smerem a opravdu, riti se sem slejvak jak hrom. Nastesti trva jen chvilku. Na smluvenem miste me opravdu vyzvedava lod, i kdyz o tricet minut pozdeji, takze celou dobu trnu a taky trochu mrznu, neb se pripozdilo a ochladilo. Nazpatek jedu jen ja a pan ridic, ktery si ke mne za chvili priseda. Ano, lod nikdo neridi. To me trochu znervoznuje, takze souhlasim, ze si radeji sednu k nemu dopredu. Pry muzu i ridit, neni tu do ceho nabourat. Cestou posloucham historii vsech domku, ktere tu na pobrezi stoji, jejich cenu a historky o majitelich. Nakonec si vybiram vilku za 4 miliony :)
Plan je stihnout posledni trajekt ze severniho ostrova a chytit stopa do Nelsonu, ale bohuzel prijizdime prilis pozde. Pan lodni ridic mi na sebe dava cislo, ze pry mam prijit, kdyz stopa nechytim, ale to uz mi prijde prilis, takze se po hodine postavani u cesty vydavam do hostelu. Jak mi hostel domaci vysvetluje, ta cesta, u ktere jsem stopovala, je sice kratsi, ale pomalejsi, takze to mam rano zkusit jinde. V hostelu se mnou na pokoji bydli Taiwanec, kteremu je 37 a jeho manzelka. Zvlastni…

Nelson, Motueka
Rano je slunecno a tak se vydavam chytit prvni vlnu aut z ranniho trajektu. Nejde to tak snadno, prvni tri auta, ktera zastavuji, me muzou vzit jen 15 km, coz odmitam. Az to treti mi vysvetluje, ze tam je velka krizovatka a budu tam mit lepsi sanci. Je to nejaky Londynan, jede s nim jeste jeho otec, ktery tu je na navsteve. Londynan uz tu par let bydli a uci ve skole, pry se snazi naucit zelandany opravdovy evropsky fotbal, zatim bezuspesne. Vyhazuji me na krizovatce, kde mi za dalsich 15 minut zastavuje kamion. Wow, kamionem jsem jeste nejela. Je to celkem v pohode, pan mi ukazuje misto, kde nedavno tocili Hobita. Resime, kolik si tu vydela, ceny alkoholu a drog, cesta ubiha celkem v pohode.Vyhazuje me v Nelsonu, presne tam, kde chci byt.
V Nelsonu na informacich sedi nejaka protivna pani, ktera tvrdi, ze Abel Tasman walk se rozhodne neda zvladnout za den a odrazuje me odtud pryc. Vylezam na kopec nad Nelsonem, je tu krasny vyhled, fotim a mirim na stopa na west coast… Tak se tak chystam na zapadni pobrezi, zastavuje mi pan z Motueky a vysvetyluje mi, ze na informacich tomu nerozumi a ze rozhodne musim videt Abel Tasman. Vysazuje me kdesi kousek od mista urceni, domlouva mi kajak na druhy den a odvazi me pred hostel. Proc ne… V hostelu jsou sami Asiati co tu na farmach sbiraji jalka a jine ovoce. Taky hromada Nemcu, tech je tu vsude taky jak maku. Jeden, co by mohl z fleku do hitlerjugend se mnou bydli na pokoji a zitra pry taky jede na kajaku.

Abel Tasman
Rano me probouzi hitlerjugend plizici se z pokoje. No jasne, je sobota a muj budik je natazeny az na pondeli, takze nezvonil. Nastesti mam jeste 15 minut, takze se rychle balim, hltam snidani a hura na kajak. Skupinku krom me tvori jedna Nemka (prekvapive) a postarsi manzelsky par ze Svedska. K tomu samozrejme nas pruvodce, ktery nas vylovi, az se budeme topit. Dostavam funkci zadaka, kratkou instruktaz a sotva vyrazime, zacina prset. Moc toho videt neni, je mokro a zima. Samozrejme s sebou nemam nahradni obleceni, takze celou cestu zpatky jdu, ano tam na kajaku a zpaztky pesky, v mokrem. Doprovazi me Nemka, ktera tu pracuje, konretne bali ryby. V desti dorazime na misto urceni, odtud nas pan z kajaku bere zpet k hostelu. Tam se snazim polidstit a doufam, ze dostopuju na zapadni pobrezi. Chvili to trva, ale nakonec stavi nejaky pan, co stavi klece a jednu veze do Murchisonu, coz je na puli cesty. Z tama uz se mi dal nedari, prsi a za chvili bude tma, takze zebram o volne misto v hostelu a nakonec me tam nechavaji prespat.

Punakaiki, Pancake Rocks
Rano vstavam brzy, protoze chci byt v poledne v Punakaiki. Moc mi to nepomaha. Pan, ktery me tu videl uz vcera vecer, me hned bere kousek
za mesto, pry ze na hlavni silnici. Nestopujte  nedeli! Provoz nulovy, prsi, a trva to pres hodinu, nez se nade mnou smiluje nejaka socialni pracovnice, ktera se me veze primo do hostelu a dokonce tam se mnou zustava do dalsiho dne. Jen tak tak to stiham na priliv na pancake rocks – skaly vypadaji jako palacinky naskladane na sebe a kdyz je priliv a vitr, tak tam voda sploucha 15 metru vysoko. Paradni podivana, zatim nejhezci misto na Zelandu. Stylove si tu v kavarne davam palacinky a uvedomuju si, ze nemam zadne jidlo. Punakaiki je zapadakov a obchod tu neni, takze dieta… Do noci je jeste daleko, takze se vydavam na puldenni trek destnym pralesem. Ano, prsi, ale to uz je snad skoro standard.

Hokitika
Obchod tu neni, to uz vim, ale ze tu ani auta nejezdi, to je prekvapive. Za prvnich 30 minut meho postavani u cesty jich projizdi 5, slovy pet. Nakonec me berou nejaci manzele ze severniho ostrova. Maji firmu s leteckymi navigacemi a vypravi mi, jak krasne je pobrezi z helikoptery, ocividne chudi :) Berou me do Greymouth, kde je supermrket a jidlo, hura! Krom supermarketu tu toho ale vic neni, takze valim dal, prvnich 20km me veze duchodce puvodem ze Skotska, ktery uz tu ale zije 53 let. Po nem manzelsky par, ktery jede az do Hokitiky, me cilove destinace. Hokitika je malicke mesto, proslule nefrity (drahe zelene kameny). Clovek se tu muze podivat, jak z nich delaji ruzne sperky a muze si i zaplatit vypravu, kde si jeden najde. Maji tu take kiwi centrum, takze je nacase spatrit kiwiho. Prichazim tam akorat na krmeni obrich uhoru, kteri maji pres dva metry a pres sto let. Samecek kiwi je zrovna ve Wellingtonu a samicka se schovava, takze mam smulu. Ale pry mam prijit rano znovu, to se vetsinou promenaduje. Po kratke prochazce po plazi se vracim do hostelu, kde se se mnou bavi nejaky Holandan. O pul osme vyrazime na sunset point, misto, kde je nejkrasnejsi zapad slunce na celem Zelandu. Dneska ale nic moc.

Kiwi, Franz Joseph Glacier
Lovim kiwiho a tentokrat uspesne. Je tam, mise uspesne ukoncena, kiwi spatren(a)! Stopuji na ledovec Franz Josef. Prvnich 20 km me bere nejaky pan, co obchoduje s palivem. V Ross odbocuje z cesty, coz me trosku znervoznuje, ale nakonec mi jen chce ukazat byvaly zlaty dul. Dalsi auto je Land Rover a ridi ho nejaky Asiat, ktery tu pry uz bydli deset let, ale moc anglicky mu to nejde, tak radsi mlcime. Batoh vyhazuju v hostelu a hura na ledovec. Prsi, je pod mrakem a ledovec je asi 10 km za mestem. Nenechavam se odradit a jdu az tak daleko, jak je to mozne, tedy 500 m od cela ledovce. Dal uz turisti nesmi, aby na ne nespadlo kus ledu. Na pohledech to vypda mnohem lip, hlavne jsou na nich videt zasnezene vrcholky hor, ktere jsem jeste nespatrila ani na minutu. Zkousim vsechny tri trasy, ze kterych ma byt ledovec videt, ale mraky jsou mraky a neni mi to nic platne. Taky je tu docela zima, takze se porizuju aspon nejake snimky a pakuju se zpatky. Zitra to zkusim o ledovec dal, treba mi bude stesti prat…

Fox Glacier
Venku prsi, takze vlastne nic noveho. Vyuzivam internetu zadarmo a resim par mailu, venku se vyjasnuje, takze cas vyrazit o ledovec dal. Popochoazim za mesto a hned prvni kamion mi zastavuje, aniz bych musela mavnout rukou. Parada. Za 20 minut jsem ve Fox vesnicce, odkud se jako prvni vydavam na jezero Matheson asi 6 km za mestem. Za dobreho pocasi se v jezere zrcadli vrchoky hor a je tomoc pekna podivana. Nez tam dojdu, vrcholky hor jsou v mracich a fotky nejsou zdaleka tak pekne, jak by mohly. Vracim se zpet a po obede se vydavam na ledovec. Opet 6 km za mestem, ale na druhou stranu. Je to tu min prelidnene nez vcera a k ledovci se muze 200 m blizko. Je hodne pod mrakem, takze z ledovce je videt jen konecek, ale i tak je tu pekne. Vecer vyrazime se silenym Americanem co dela akupunktury a nejakym Holandanem na glow-worms – svitici cervy, kterych tu jsou v lese mraky…

Wanaka
Velky presun pres hory smerem od pobrezi zacina dobre, kamion me bere do Haast, kde poobedvam a pak hodinu tvrdnu u silnice, nez mi zastavi nekdo dalsi. Odpoledne jsem ve Wanace a padim na informace zjistit, co se tu da delat. Sviti slunicko a neprsi! Zbytek odpoledne couram kolem mesta a fotim, je to tu moc pekne, jezero obklopene horami ze vsech stran.

Mt Aspiring National Park
Vyrazim do hor. Nejdriv teda na informace, kde celkem dlouho cekam, nez se objevi nekdo, kdo jede mym smerem, tedy do Aspiring NP. Nakonec me zachranuji dve duchodkyne, ktere se tam chystaji na trek. Rezervuju si na noc chatku v horach a nechavam se odvezt na zacatek narodniho parku, asi hodinu za mestem. Odtud trva jen chvilku Rob Roy track, z jehoz konce je vyhled na ledovec, dalsi do sbirky. A potom uz hura na chatku, kde dneska vegetime tri plus rangerka, ktera to tu spravuje. Rozdelavame ohen a kochame se vyhledem z oken na slunce zapadajici nad Mt Aspiring… Nadhera.

Vychod slunce nad horami je podobne, venku je nula a namrznuto. Noc jasna, den bude slunecny a bez deste. Vetsinu veci nechavam na chate a vydavam se dobyt hreben, coz obnasi vystup ze 400 do 1800 mnm. K tomu jako bonus brodeni potoka/reky a strme skaly. Zadna legrace, misty se te vysky opravdu bojim. Nohy boli jako cert a sestup dolu je snad jeste horsi nez cesta nahoru. Na chate beru krosnu, pod kterou se mi malem podlamuji kolena a hura na parkoviste, snad tam dorazim pred setmenim a nekam dostopuju. Cesta s krosnou je umorna, avizovany cas dvou hodin mi na ni sotva staci. Ale na konci mam kliku, protoze dohanim dva pary duchodcu, kteri me berou do Wanaky. Ukazuje se, ze byli kdysi (1967) v Cechach, takze konverzace nevazne. Z Wanaky zkousim stesti a dari se mi dostat do Queenstown. Po vystupu do pokoje, ktery mam v druhem patre, je jasne, ze zitra to na zadne chozeni nebude, takze si rezervuju autobus a lod na Milford Sounds.

Milford Sound
Posun casu – zrada. Narozdil od Cech se tu ted cas sune o hodinu zpet, protoze zacina zima. Posun je ted tedy jen 10 hodin. Rano s drobnymi problemy vstavam a nakonec se mi dari byt na stanovisti autobusu ve spravnych 8 hodin. Autobus je plny Asiatu a Holandanu, kteri jsou naturou a hlucnosti srovnatelni s Nemci, zadna vyhra. Ridic se snazi nas cestou zabavit historkami z okoli, ale vetsina lidi ho ignoruje. Vzdalenost Queenstown – Milford Sound je 50 km vzdusnou carou, ale 271 km po silnici, takze pres 4 hodiny cesty. K tomu jeste stavime na ruznych fotogenickych mistech, jesteze je tot u opravdu moc hezke. Slunicko porad sviti a porad neprsi, podivne… Autobus nas vyplivuje u lodi, ktera nas proveze fjordem/zalivem a pak hura zpet, vetsina lidi po tak “narocnem” dni usina. V Queenstown jsme zpet kolem desate vecer, mesto zije. Je to zatim nejdrazsi misto, kde jsem byla, a jedna velka party. Lide sem jezdi za bungee jumpingem, skoky s padakem, paraglidingem a dalsimi adrenalinovymi zazitky, za ktere plati nekrestanske penize. Nic pro me.

Queenstown, Ben Lomond
Nohy uz boli tak, ze by to mohlo jit rozchodit. Dam na doporuceni a rozhodnu se zdolat Ben Lomond, coz je opet vystup ze 400 do temer 1800 mnm. Cesta je tu ale mnohem upravenejsi a vystup se da zvladnou za krasne tri hodinky, i kdyz se misty plazim jak hlemyzd. Sotva vylezu nad hranici stromu, uvedomuju si, ze jsem se nenamazala, takze spaleniny od slunicka jsou temer jiste. Vracet se ale nehodlam. Nahore na hore je pekne, vegetim tu pres hodinu, davam si obed (toustovy chleba neb tu jiny nevedou namazany syrem, v podstate strava mych poslednich dvou tydnu) a bavim se s “kolemjdoucimi”. Jeden z mistnich kiwi mi doporucuje jit dolu kozi stezkou, tak to zkousim, Misty je stezka spis tusit nez videt a kiwak me za chvili dohani, takze dolu jdeme spolu. Ukazuje se, ze ma farmu s tisicovkou ovci, tak vyzvidam, jak takova vec funguje. Velmi zajimave. Nejvtipnejsi poznatek je ten, ze se ovce pred ostrihanim musi kazdy den obejit a zkontrolovat, jestli stoji na nohou. Nektere jsou totiz tak hunate, ze si lehnou, prevali se na zada a uz si neumi stoupnout, takze pak umiraji. Prochazku pan zavrsuje pozvanim na obed, kterou neodmitam, a take pozvankou na farmu, kterou z casovych duvodu musim odmitnout, ale je to skoda, protoze takova exkurze by byla hrozne zajimava.

Dunedin
Brzy rano se vydavam na dalsi dlouhy stop, tentokrat do Dunedinu. Na ctyrikrat se tam dostavam, za zminku stoji asi jen posledni z nich, pan puvodem ze Zelandu, ktery ted zije v Australii a z Dunedinu mu leti letadlo. Trinact let tam studoval, takze mi doporucuje ruzna mista a chvili me vozi po meste, nez me vysadi u kampusu, kde si me prebira Honza, u ktereho ted budu par dni vegetit, nez se vydam zpet do Christchurch na let domu.