Emailové vlákno, předmět “Do Indonésie”
Duben
Jarda: “Jsou levne letenky do Jakarty… Jaka byla Indonesie? Jel bys tam znova?”
Mirek: “Jako dobrý, jo, jeďte tam. Já bych asi raděj jel někam kde sem ještě nebyl. ”
Jarda: “Jake mate vy plany na zari? Chtelo by to alespon dva tydny a nejakou vyzivnou destinaci… Idealne Jizni Amerika (Ekvador nebo Bolivie), pripadne Himalaje, nejake ostrovy, severni pol, nebo proste kam budou levne letenky.”
Mirek: “Himaláje > Jižní Amerika > ostrovy >> severní pól.”
Květen
Jarda: “Nam to hlasi 8.-30.9. z Krakova do Kathmandu za 12k. Trek kolem Anapuren by treba nemusel byt spatny.”
Mirek: “Anapurny jsou pro důchodce. V září ještě může být monzun.”
Červen
Mirek: “Vymňoukl bych to koupením letenek. Zbytek se zatím vždycky nějak dořešil…”
Káthmándú
A tak jsme to vymňoukli. Samozřejmě v září, protože nejsme z cukru. Vypadá to, že nebudem muset vláčet stany, takže si pořizujem nové čtyřicetilitrové batohy. S ohledem na historickou úspěšnost doletu Mirkových zavazadel balíme nejdůležitější věci do příručního zavazadla a v pátek večer dáváme sbohem Seattlu. V neděli v poledne, po fakt dlouhém letu s přestupem v LA a Číně, stojíme v Káthmándú na letišti. Batoh samozřejmě nikde. Ale není čas ztrácet čas, takže si necháváme vypsat lísteček a berem taxík do centra.
Překvapivě snadno se shledáváme s Dankou a Jardou, kteří přiletěli dřív a už za sebou mají hodinu jógy i kurz vaření knedlíčků Momo. Nakonec jdem trek kolem Manaslu, na který je potřeba průvodce a povolení. Máme to před-domluvené u agentury, takže nějakým místňákům dáváme 1,300 dolarů a všechny naše pasy s tím, že nám pasy časem vrátí a dolary vymění za povolení.
Chcem vyrážet druhý den brzo ráno, takže je potřeba sehnat místní peníze a nakoupit věci, které nepřiletěly: třeba batoh pro Lucku, sandále pro Mirka a nějaké to oblečení pro oba. Outdoorových obchodů je tu hromada a batohů široká nabídka v širokém cenovém rozpětí, které nám prodavač hned vysvětluje: “Mammut original 11,000 rupies, Mammut copy from China 2,500 rupies”. Zatlačuju slzu při vzpomínce na batoh, který jsem si nově koupila, a beru kopy from čajna. Třeba se za dva týdny zvládne nerozpadnout.
Před setměním stíháme ještě vyběhnout na opičí chrám Swayambhunath. Zpátky se tlačíme v místním MHD minibusu, kde si Mirek si užívá nejlepší místo, visíc zvenku na schodech. Na večeři zkoušíme tradiční Newari cuisine, ale sušená rýže a super pálivé kousky čehosi nás moc neoslovují.
Ráno nás v hostelu vyzvedává průvodce, který se představuje jako Lakpa Sherpa. Šerpa je v nepálštině odvozené od slova východ, takže všichni šerpové jsou vlastně takoví východňári :) Máme zpátky povolení i pasy, neuvěřitelné. Berem taxík na autobusové nádraží. Taxikáři chvíli trvá najít to správné, ale nakonec se podaří, dokonce máme čas si v lokálce objednat snídani. Na její doručení a snězení už ale čas není, takže berem zavděk smaženými kousky čehosi zabalenými v novinovém papíru. Autobus drncá a hlavní cesta do Arughatu je zavalená sesuvem. Druhá možná cesta je taky zavalená sesuvem a třetí varianta vyžaduje nějaký pochod přes sesuv a druhý autobus. Letošní monzunová sezóna prý byla výživná, o čemž se ještě mnohokrát přesvědčíme.
Kolem Manaslu
Kvalita silnic se s ubíhajícím časem zhoršuje, přeju si, abychom už zastavili, což se mi brzy plní. Zastavujem za uvízlým traktorem, kus před ním je uvízlý náklaďák, takže dál rozhodně nedojedem. Arughat je 15 km daleko a za tři hodiny se stmívá. Druhý autobus byla jen fáma. Ale co je nějakých 15 extra kilometrů k těm 160, co máme naplánované na další dny, že ano… Dorážíme za tmy a zapadáme do prvního hotelu, i když stojí nehorázných 100 korun za pokoj pro dva. Ráno nás na balkoně vítá výhled na první zasněžený kopec v dáli. V plánu máme ještě jeden autobus do Soti Kholy, ale dneska prý v celém Nepálu stávkují řidiči. Přidávat si dalších 20 km nad plán se nám moc nechce, naštěstí se na ulici rozčilují i další turisti a dostatek peněz nakomec podlomí solidaritu jednoho stávkujícího řidiče autobusu.
Od začátku se trochu bojíme zažívacích potíží, vodu buď kupujem nebo tabletujem, ale místňáckému jídlu se nevyhýbáme. Danka s Jardou oba hlásí trojku (škálu jsme si zadefinovali tak, že pětka je nejlepší a při jedničce člověk sedí na záchodě s kýblem na klíně), takže nám to pěkně začíná. Je hic a slunko praží, v poledne je mi dost na omdlení, a tak je Mirek jediný zdravý člen výpravy. Plazíme se po prašné cestě a paradoxně máme radost, když nás zastavují vojáci a nutí nás dát si pauzu – o kus dál ve skále odstřelují novou cestu, protože monzun a sesuvy. Mirek s Jardou trénují nepálskou národní hru tygři a kozy (obdoba českých vlků a ovcí; herní plán se namaluje na zem, tygři jsou klacíky, kozy jsou kamínky), kterou se včera naučili od místňáků na autobusové zastávce. Vojáci, kteří nás zastavili, hře nadšeně přihlížejí.
Manaslu trek vede kolem osmé nejvyšší hory světa, Manaslu (8,163 m). Normálně se chodí za 14 dní, ale na to jsme neměli čas, takže to Mirek naplánoval na 10. Bylo to snadné, stačilo vypustit dva odpočinkové dny a nejkratší dvojdny spojit do jednoho. Kvůli nečekanému pochodu nultý den a trablích při shánění autobusu do Soti Kholy začínáme náš ambiciózní plán s denním zpožděním, takže během prvních pár dnů ještě navrch doháníme skluz. Naštěstí se trojky zlepšují na čtyřky a venkovní teplota se stoupající nadmořskou výškou klesá. I tak je to hodně chození – pravidelně vstáváme se svítáním kolem šesté a docházíme se západem slunka, taky kolem šesté. Na mapě je celá cesta podél řeky, ale údolí je dost ostré, takže každá odchylka 300 m od řeky znamená klidně 200 výškových metrů. Jo a už jsem zmiňovala sesuvy? Obcházení průměrného sesuvu přidá třeba 100 metrů nahoru. A že jich tu je.
Cesta je rušná, každých pár hodin se prochází nějakou osadou, kde se dá najíst, nakoupit nebo přespat. Všechno, co tu mají, je buď vypěstované lokálně, nebo dovezené na oslících; karavany oslíků míjíme každou chvíli. Jí se tu hodně rýže a nudlí, skoro žádné maso. Národním jídlem je dal bhat – rýže s čočkovou polévkou, trochou brambor a špenátu. Všechno se to smíchá dohromady a jí se rukou. Pravou. Lakpa nás učí jíst “civilizovaně” a směje se, když nám rýže padá všude možně. Dal bhat je vždycky all you can eat, takže po obědě musíme čekat, než nám slehne. Lakpa k dal bhatu přikusuje chilli papričky a rozdává místní moudra: “Dal bhat chilli, running hilly.”
V Samagaonu (~3,500 m) si dáváme aklimatizační den. Jardáč s Mirkem za deště a později sněžení vybíhají do Manaslu base campu, my se s Dankou flákáme v “hotelu” a doufáme, že se mraky rozestoupí. Další dva dny jsou “odpočinkové” (rozuměj míň než 15 km), přes Samdo (~3,800 m) stoupáme do Darmásaly (~4,400 m). Při průzkumu Samda se dávám do řeči s Tsyringem, místním učitelem. Staví tu nový dům, protože starý mu spadl při zemětřesení v roce 2015. Pomáhám mu chvíli nosit kamení a vysluhuju nám tím pozvánku do domu místního lámy. Skoro všechny domy mají přízemí pro zvířata (osly, koně, jaky) a jednu místnost v prvním patře, která slouží jako kuchyně, obývák i ložnice. Sedí i spí se na zemi. Pár kilometrů za vesnicí mají vodní elektrárnu, která je zapnutá od tří odpoledne do devíti ráno. Láma si nás fotí na smartfoun a paní lámová nám v mixéru připravuje tibetský čaj se solí a máslem. Celá vesnice jsou uprchlíci z Tibetu, který je méně než den chůze na sever. Místo nepálského namaste se tu zdraví tašidele.
Darmásala jsou v podstatě jen dva domy s pokoji pro turisty, kteří tu tráví poslední noc před přechodem Larke Passu (5,106 m). Je tu sakra draho (jídlo 150 korun, pokoj 60 korun na člověka). Jarda vlekl nějaké sušené obědy, takže kupujem jen horkou vodu. Bohužel není vařící, a taky jsme vysoko, takže ani ta vařící by nejspíš neměla požadovaných sto stupňů. Fazole, které si dáváme s Mirkem, jsou holt trochu křupavé. V noci přichází krize. Oba nás bolí břicho a padáme na trojku. Moje hlava je taky spíš trojka, a to máme ráno nastoupat ještě 700 metrů. Ale jinam než vzhůru to spíš nejde, takže ve čtyři ráno za svitu čelovek vyrážíme a kráce před polednem stojíme v sedle! Cíl výletu splněn, teď už nás čekají jen dva dny chůze dolů.
Chitwan NP
Jardáč s Dankou se odpojili a šli si dát oddechový pochod kolem Annapuren. My jsme třemi jeepy s nějakými přechody sesuvů dojeli do civilizace. Lokálním autobusem a rikšou jsme se za den dostali k národnímu parku Chitwan, jednomu z posledních útočišť indických nosorožců a bengálských tygrů. Po silnici se pohybují spousty slonů, dva sloni bydlí na zahradě našeho hotelu. Na západ slunka jdem k řece hned za vesnicí, kde se vyvalují krokodýli, a za chvíli tam přichází i dva nosorožci, juchů.
Ráno vyrážíme do džungle. Průvodce říká, že uvidíme hodně ptáků a taky ličis; to mě trochu překvapuje, ale vlastně nevím, kde a jak liči roste, tak proč ne tady. Na břehu řeky, hned vedle krokodýlů, se promenádují pávi; ti mě taky překvapují, protože jsem zvyklá je vídat spíš v zámeckých parcích. Po chvíli chůze průvodce zas mluví o ličis, ale tentokrát si u toho z lýtka vytrhává pijavici. Jo to měly být leeches, jakože pijavice, no tfuj, můžem už jít zpátky?!
V Chitwanu je vedro a vlhko, když k tomu připočteme pijavice a komáry (naštěstí mají kolem postelí moskytiéry), tak se tam nedá přežít o moc dýl než dva dny. Beztak už musíme zpátky do Káthmandů, vyzvednout batoh a zacheckovat ho na cestu zpátky. Prý se zdržel jen o 5 dní, kdesi v Číně.
Závěrem
Kolik to všechno stojí? Mimo hory se dá sehnat oběd nebo večeře za 30-50 korun, pokoj pro dva za 150 korun. V horách je jídlo dražší, 100-150 korun, ubytování levnější, kolem 100 korun za pokoj. Smlouvat se dá. Slušní lidé platí tak, že peníze vždycky podávají i přijímají pravou rukou a levou rukou se u toho dotýkají pravého lokte. Nějvětší pálka jsou ale povolení a průvodce, a to se spíš moc neusmlouvá. Povolení do Manaslu oblasti stojí 220 korun/den plus 1,400 korun za nějaké další papíry (TIMS, Conservation fees). Průvodce nás přes agenturu vyšel na 800 korun za den, napřímo by byl asi trochu levnější. Lakpa byl super a máme na něj kontakt, kdybyste potřebovali.
Z Annapurna okruhu, který se kdysi chodil 17 dní, už zbylo jen 5 dní chůze; na zbytku cesty vesele valí autobusy a jeepy. Čeká Manaslu okruh něco podobného? Nedivila bych se. I v odlehlých vesničkách už mají elektrárny a wifi přes drátový telefon. Ale ještě je to dobré, obzvlášť mimo hlavní sezónu. Takže jestli chceš jet, tak si pospěš!