Abychom tu neshnili úplně a taky abychom nějak kompenzovali desítky hodin strávené u počítače, snažíme se aspoň občas aspoň trochu pohnout.

Nejsnáz dostupnou máme horostěnu. Blbý je, že se pořád bojím výšek, takže poslední dobou víc bouldrujeme než lezeme. Naštěstí je v našem hradě boulderů dostatek a často tu obměňují trasy. Přestože chodíme tak třikrát do měsíce (nebo možná právě proto, že chodíme jen třikrát do měsíce), žádné velké zlepšení mých dovedností se nekoná. Na škále V0 až V16 umím vylézt VB (to je ještě jednodušší než V0 a nevešlo se na škálu) a V0, občas nějakou nadhodnocenou V1, pokud na ní není převis. S mojí silou v rukách to vypadá, že už to o moc lepší nebude. Bouldering je genderově nevyvážený, odhadem 70 až 80 procent osazenstva jsou muži. Výhodou je, že na většinu z nich je docela pěkná podívaná, když už moje ruce bolí příliš :)

Snažili jsme se tu najít nějaké šifrovačky či městské hry a narazili na Citydash. Koná se zhruba jednou měsíčně a my jsme se romanticky vydali na Valentýnskou hru. Veškerá romantika spočívala v tom, že za bonusové body jsme mohli chytit slečnu s růžovými křídly, která rozdávala růže. Jinak to byl v podstatě orienťák, scorelauf s postupně se objevujícími stanovišťmi. Běhalo se ve čtyřčlenných týmech a herní území bylo rozdělené na 4 zóny. V každé zóně se pohyboval jeden strážce, který se snažil přečíst vaše číslo (natištěné na A4, jedno nalepené na břiše a jedno na zádech). Když někoho z týmu přečetl, musel celý tým do jiné zóny. Zajímavým herním prvkem bylo, že jedno ze stanovišť (papír z číslem, které se muselo zadávat do aplikace), měl každý strážce na zádech. Z instruktorského pohledu žádná velká inovace, ale jinak docela fajn zábava. Jen si pořád nemůžu zvyknout na to, kolik se tady za takovéhle věci platí. Horostěna stojí 12 liber a hodinka pobíhání 18 liber na člověka.

Nevím, jak jsem na to přišla, ale měla jsem pocit, že v Londýně mají curling. A že ho mají v Olympic Parku. To se ukázalo jako mylné především proto, že Olympic Park byl postaven na letní olympiádu v roce 2012. Nicméně se ukázalo, že právě jeden curling v Anglii existuje a že je jen něco málo přes hodinu od Londýna. Zbývalo tedy jen sestavit týmy a vyrazit. Jo a ještě půjčit auta a dojet tam po levé straně silnice. A při cestě zpátky taky auto, které se otevírá mobilní aplikací, odemknout na místě bez signálu :) Ale zpátky k curlingu. Po 45 vteřin dlouhém instruktážním videu na youtube to vypadalo jako triviální záležitost. Byli jsme trochu zklamaní, když nás první dvě hry nechali házet staticky z podřepu a nedovolili nám slajdovat. Když nám konečně půjčili klouzací podrážku, pochopili jsme, proč jsme nejdřív trénovali bez ní. Spadl každý, a kdo tvrdí, že ne, spadl nejmíň dvakrát. Curling je boží hra! Pokud máte poblíž culingovou halu, jděte si zahrát. Pro začátečníka je hrozně těžké “hodit” kámen tak, aby jel rovně. Ještě těžší je hodit ho tak, aby nepřejel ven ze hry. A úplně nejtěžší je držet v ruce koště a rozhodnout se, jestli ten kámen jede dost rychle, nebo jestli je potřeba před ním zametat a tím ho dostat dál. Kameny totiž zpomalují hrozně pomalu a nám v drtivé většině přejížděly, přestože jsme se na začátku báli, že tam ten dvacetikilový balvan nedohodíme.

A aby toho nebylo málo, tak jsem si koupila stepovací boty. O těch ale až někdy příště, až budu moct říct víc než jen to, že jsem si je koupila.