Střih, únor, týden před odletem. “Mirku, myslíš, že Ježíšek řešil i něco víc než letenku?” “Hmm, spíš ne.” Stahuju průvodce, kupuju mapy a zběsile plánuju. Hlavní atrakcí bývaly sopky. Jenže… Arenal přestal chrlit lávu v roce 2011, od té doby prý nuda a šeď. Poás, Miravelles i Tenorio jsou kvůli sesuvům a podobným nebezpečenstvím zavřené. Takže na seznamu zůstává jako hlavní atrakce vulkán Irazu, tam rozhodně musíme! Dále se internety shodují, že na Kostarice frčí ekoturistika – kytičky, zviřátka a tak. Přihazuju do plánu pár deštných pralesů a pláží a docela rychle je zřejmé, že týden stačit nebude. Ledaže bychom si půjčili auto. Fakt chcem být buržousti? Nakonec vítězí touha vidět toho víc, mít větší flexibilitu. Nebo je to možná jen lenost zjišťovat, jak je to s autobusy a plánovat noclehy předem s ohledem na přesuny.
Po zkušenostech z Kanárů a Peru obrušuju svých pět španělských vět a přidávám jednu novou: Donde estan los perezosos? Kde jsou lenochodi? Cílem výletu se velmi rychle stává selfíčko s lenochodem, kteří tam prý volně “pobíhají”. Hned po příletu zklamání, pán v autopůjčovně prý bydlel ve Washnigtonu a mluví plynule anglicky. Dokonce nám účtuje přesně tolik, kolik nám online slíbili, a dává nám větší auto, než jsme čekali. Kde je nějaké dobrodružství?
Sopka – Arenal NP
Cesty jsou úzké a klikaté, ale bez problémů se dostáváme do La Fortuny u sopky Arenal a potmě se ubytováváme v prvním hostelu za $30 na noc. Pan domácí obstojně láme angličtinu a ceny má v dolarech. Později se ukáže, že tu ceny v dolarech mají skoro všude, protože tu žijí z amerických turistů, kteří nezvládají dělení 500. Ráno před hostelem se z legrace ptám, kde je jako ta sopka, že za ty prachy ji chci vidět z hostelu. Prý ať se otočím. Tyjo, je tam…
Na druhou stranu ale musím zmínit, že tady do přírody investují. Původně si tu vykáceli 80% lesů, ale 60% už prý znovu vysázeli. Mají přes 30 národních parků, v nichž žije přes 5% všech živočišných druhů na Zemi. V roce 2021 se chtějí stát první “carbon neutral” zemí na světě (v češtině pro to neumím najít pojem, zjednodušeně si to představuju jako nízké emise plus hodně stromů, které je neutralizují na nulu).
Deštný prales – Tenorio NP
Po Arenalu se přesouváme do NP Tenorio. Zkoušíme pár hotelů a všude mají plno. Nakonec spíme na konci vesnice, kde se nás ujímá místní botanik, profesionál, který nám prý za $6 na člověka ukáže zviřátka. Začíná to mravenci a ptáky, trochu nuda, ale zlatý hřeb v podobě lenochoda přichází co nevidět. Lenochod je asi tak třicet metrů nad zemí a spí (prý 16-18 hodi denně), ale je to lenochod, juch!
V deštném pralese tu mají pecka vodopád a dva potoky, co na soutoku reagují a mění barvu. Vedle nás na lavičce sedí Češi, kteří netuší, že jim rosumíme, a baví se o tom, jak do toho místňáci beztak jen sypou potravinářský barvivo :) Smrdí to tu jako na islandu (asi ty sopky) a hlavně poprvé prší. Balíme saky paky a míříme směr pláž.
Pláže – Tamarindo
Hic jak dva, dokonce i já oblékám plavky a za západu slunka se svlažuji v oceánu. Na takovouhle pláž by se v Evropě vešlo lehce 500 lidí, nás je tu asi tak 5. Kokosy nám tu padají do sítě, naštěstí míjí nás i naše auto, a k dokonalosti chybí jen prodavači zmrzliny. Je možné, že se tu neuživí?!
Zkoumáme další pláže na pobřeží, Tamarindo je prý nejlepší místo pro začátečníky surfaře, takže si platíme lekci. Dokud nás pan učitel postrkuje a křičí na nás, kdy vstávát, jde nám to báječně. Pak nás nechá na pospas oceánu a už se tolik nedaří. Určitě je to tím, že začíná odliv a jsou špatné vlny ;) Beztak už jsme od slunka spálení, takže je čas se někam schovat. Psali v průvodci něco o jeskyních?
Jeskyně – Barra Honda NP
Než dojedem do NP Barra Honda, odpoledne vrcholí a na jeskyně už je prý pozdě. Už jsme se naučili, že bílé cesty na mapě jsou peklo (prašné cesty, občas víc díry než cesty, občas brody) a po jedné takové jsme posledních 15 kilometrů jeli. Zpátky se nám nechce, takže bereme zavděk jediným hotelem na místě. Mají tu bazén a opice tu dávají dobrou noc. Jsme tu sami, jen s majiteli. Protože jsme s noclehem nepočítali, nemáme ani jídlo. Paní domácí pro nás otevře restauraci – k večeři dostáváme místní rýži s fazolemi, ke snídani potom fazole s rýží.
Ráno nafasujeme jednoho odborníka na krápníky a jednoho odborníka na bezpečnost, který nás tři spustí po laně do jeskyně. V jeskyni se pohybuje tak, že se přidžuje krápníků. Odborník na krápníky nám vysvětluje, jak dlouho trvá, než vyrostou. Pak nás vyzve abychom si na ty duté zabubnovali a pěkně je ošmudlali. Ochránci z vyspělých zemí by plakali.
Lenochodi – Manuel Antonio NP
Spáleniny bolí míň, takže můžem zas pobývat na sluníčku. Pořád ještě nemáme to selfíčko s lenochodem a největší šance prý jsou v NP Manuel Antonio. Lenochody je fakt těžký v pralese najít. Ale tady se tá řídit tím, že když někde stojí skupinka 50 turistů s foťáky, tak tam někde je. Většinou dost vysoko. Na selfíčko to není, ale jeden pro nás roztáhne ruce, aby dokázal, že není vycpaný. Jako bonus k lenochodům tu mají opice a mývaly. Deštný prales už berem za samozřejmý, i když mě ještě před pár dny fascinovalo, jak tu rostou kytky na kytkách na keřích na stromech.
Nic netrvá věčně, ani dovolená na Kostarice. Poslední den a poslední peníze máme vyhrazené na vulkán Irazu. U vstupu do NP nám pán doporučuje neplatit a jet jinam, protože prý nic neuvidíme. Bohužel tolik flexibility nemáme, takže nám nezbývá než doufat, že se situace za pár hodin zlepší. Nezlepšila. Fotíme se v mlze a dovolená končí. Na letiště se dostáváme bez nehody a odlétáme jen s půlhodinovým zpožděním.