Nedávno jsem psala o tom, jak se pracuje v AIG v Science týmu. AIG má celosvětově přes 60 tisíc zaměstnanců a většina z nich se věnuje pojištění. A tak krom boje za modernější vývoj bojuji s přívalem informací ze světa pojišťovnicví, které se snažím vstřebat. Objektivně musím přiznat, že spousta je toho pro mě nového a sem tam se objeví i něco zajímavého.

První týdny jsem se potýkala se slovní zásobou. Premium nejsou prémie, ale peníze, které pojišťovna dostává od klientů. Underwriter je člověk nebo instituce, která něco pojišťuje. Tohle slůvko má původ v Londýně, kde se poprvé začalo mluvit o pojištění v souvislosti s loděmi a jejich náklady. Loďaři a lodní společnosti měli úmluvy o sdílení rizika: “Když se ti potopí loď, tak ti dám kus ze svého nákladu, když se potopí moje loď, tak dáš ty kus mě.” Tyhle domluvy se děly nad šálkem kávy v coffee housech, jeden z těch známějších provozovala rodina Lloydů.

Jak lodí přibývalo, přibývalo i transakcí a ne vše se stihlo domluvit osobně, takže v coffee housech na nástěnkách visely nabídky na sdílení rizika. A pod ně se mohl kdokoliv podepsat – underwrite. Lloydi si na řečech o lodích založili výnosný byznys – začali vydávat noviny, z jejich cofee housu pravidelně běhali poslíčci do doků a přinášeli zprávy o tom, co se děje na moři. Právě díky této historii jsou Lloyds of London dodnes uznávanou institucí, kterou lze přirovnat k burze s pojištěním. Každá pojišťovna, která za něco stojí, tu musí mít pronajatých několik stolů, kam mohou klienti přijít a dohodnout pojištění. Nejlukrativnější místa v přízemí patří z historických důvodů lodním pojišťovnám. Když se to vezme kolem a kolem, tak Lloyds dneska vlastně jen pronajímají kancelářský prostor, ale to se nehodí říkat nahlas. A musí se jim uznat, že to dělají stylově.

Vtipnou součástí života s daty pojišťovny je spočítat, kolik se vydělalo peněz. Člověk si může mnoho let platit životní pojistku, aniž by se mu něco stalo, a každý takový rok si pojišťovna myslí, že na něm vydělala. Pak se něco semele a ejhle, musíme mu vyplatit víc, než dal on nám. A kam tyhle peníze započítat? Můžeme třeba všechny zisky i ztráty počítat do dne, kdy se pojistka uzavřela. Jenže to pak nemáme informace o zisku či ztrátě, dokud nevyprší všechny pojistky. Nebo můžeme všechny transakce počítat do dnů, kdy se uskuteční. Jenže to nám pak roky s nějakou pohromou (povodně apod.) budou vycházet hůř. Suma sumárum není vůbec jasné, jak na tom jsme a budeme. Pro představu: zhruba 30 let zpátky už je situace stabilizovaná, ale k pojistkám starým 20 let se stále objevují nové pojistné události. Noční můrou je pojištění zaměstnanců. Takový horník v dole si může desítky let něco kutat a když ho na stáří rozbolí záda a ukáže se, že to je v důsledku celoživotního kutání, jedná se o pojistnou událost.

To mě přivádí k problémům s realizací změn. Když zjistíme, že třeba nechcem pojišťovat zaměstnance, trvá hrozně dlouho, než to opravdu přestanem dělat. Čím větší společnost, tím větší je to problém. Podobné je to se sdílením informací. Divize specializovaná na nějaké odvětví odmítne  zákazníka pojistit, protože jí to připadá příliš riskantní. Zákazník se obrátí na jinou divizi a tváří se, že pojištění bezpečnosti IT vlastně nespadá pod IT, ale pod pojištění odpovědnosti. A protože tahle divize riziko počítá jinak (nebo nemá přístup k datům a metodám první divize), tak zákazníka pojistí, a pak na něm prodělá kalhoty. Ovšem to až dlohodobě. Krátkodobě naplní kvóty, a to se počítá.