To se tak jednoho dne na prvním místě mého životního todo listu ocitlo “jet na slonovi”. Mirek zamítl Srí Lanku, tak jsem navrhla Indonésii. Nepřišel mi v tom žádný rozdíl, ale Mirek překvapivě souhlasil. Ještě větším překvapením byl brácha, který projevil touhu jet s námi. A tak jsme přibrali ještě Emu a Pavla a vyrazili na Jávu a Bali.

Indonésie je velká. Jakože fakt velká. Z Jakarty na Bali je to zhruba jak z Aše na Ukrajinu.

Koupili jsme letenky do Jakarty, a když jsme se začali rámcově zabývat plánováním, zjistili jsme, že za dva týdny na Bali a zpět rozhodně nedojedem. Když jsme se začali ještě seriózněji zabývat plánováním, zjistili jsme, že nejspíš nedojedem ani na Bali. Dokoupili jsme tedy dvě vnitrostátní letenky a byli jsme ready. Vnitrostátní letenky stály 7 milionů rupií. Trochu jsem se bála kliknout na OK pod tak vysokou částkou, ale nedalo se svítit. Převody měn naštěstí zafungovaly a mně z účtu strhli 11 tisíc korun.

Čtyři z pěti členů výpravy měli jasná očekávání:

• Lucka – jet na slonovi
• Mirek – nechat se ostříhat
• Emu – vidět pláž s bílým pískem a palmou
• Pavel – absolvovat masáž (ideálně tantrickou)

Obecné dojmy

Musíme tam všichni, takže začnu od základních potřeb. Že už jsme na místě, jsem si poprvé uvědomila v Jakartě na letišti na záchodech. Turecké záchody nás provázely celou Jávou. Toaletní papír byste těžko pohledali; v lepším případě byl k dispozici bidet, v horším případě zásobník s vodou a kyblík na splachování všeho. Sprcha byla integrovaná – vedle záchodu je kanálek na odtok vody, takže se tam člověk namydlí a kyblíkem opláchne.

Kdo čeká rozmanitou stravu, je v Indonésii špatně. Dva týdny jsme jedli lalapan ayam (kuře s rýží), nasi goreng ayam (kuře s rýží), ayam bakar (kuře s rýží), občas zpestřený nasi goreng telur (vajíčko s rýží) a nasi pecel (rýže s burákovou omáčkou), pouze labužníci si dopřávali mie goreng ayam (kuře s nudlemi). Obilí tu nepěstují, takže zhýralosti jako chleba, obilné těstoviny, palačinky nebo zákusky tu jsou vzácností. Dají se koupit ve velkých supermarketech ve velkých městech, ale jsou na místní poměry drahé. Místňáci jedí třikrát denně rýži a podivují se, když někdo vyžaduje něco jiného.

Jídlo se prodává především na ulicích a podél silnic. Na vesnicích stojí oběd okolo 10 tisíc rupií, což je 16 korun, ve městech dvojnásobek. Emu s Mirkem se celé dva týdny tvářili, že za šestnáct korun se nenajedí, tak si rovnou objednávali dvě porce. Snažili jsme se jíst tam, kde jedli i jiní lidé, jakože po těch věcech lezly mouchy třeba jen hodinu a ne celý den. Následující gurmánské zážitky mi obzvláště utkvěly v paměti:

1. Pod Borobudurem na nás z pěkných dřevěných košíčků (místo talířů) vylezli švábi. I Emu dočasně ztratila chuť k jídlu, a to už je co říct!
2. Mirek snědl lžičku chili. Čemukoliv červenému se odteď vyhýbáme.
3. Martinovi objevil tempe – první dobré jídlo. Pak se dočetl, že je to v podstatě zkažená sója.

V Indonésii se hovoří několika stovkami jazyků, oficiálním z nich je indonéština (bahasa indonesia). Indonéština se vyvinula z malajštiny, prý je jí podobnější než čeština slovenštině. Jako jeden z mála asijských jazyků se zapisuje latinkou a množné číslo se tvoří vtipně opakováním: člověk je orang, lidé jsou orang-orang. Mezi stovkami jazyků ale těžko najít jakýkoliv nám srozumitelný. Doufat, že vždycky bude někdo umět anglicky, bylo naivní. A tak jsme se domlouvali rukama, nohama a nebo vůbec.

O ceny jsme smlouvali ověřenou metodou tužka papír, při které obě strany střídavě zapisují částky na papír, prodávající sestupně, kupující vzestupně, dokud se nepotkají. Časem jsme zjistili, že ne všichni umí malou násobilku a osvojili si trik “množstevní sleva”, který funguje následovně. Paní s vodou se zeptáme, kolik stojí láhev vody. Prý sedm tisíc. Chceme sedm vod, což jsme na začátku schválně zamlčeli, takže řekneme, že koupíme sedm vod za 40. A ono to projde. Když už jsme u peněz, tak tu vnořím tradiční finanční okénko. V Indonésii je levně. Průměrný člen naší pětičlenné výpravy utratil na místě 10800 Kč.

• bydlení (13 nocí, z toho 4 úplně zdarma – pod stanem, pod širákem, na letišti) 1100 Kč
• doprava (vlaky, autobusy, taxíky, motorky, trajekt, kola) 2300 Kč
• jídlo (s sebou jsme vezli jen 3 snídaně, 3 večeře a nějaké dobroty) 1700 Kč
• letenky (vnitrostátní – Jakarta > Yogyakarta, Bali > Jakarta) 2600 Kč
• vstupy (chrámy, sloní park, opičí les, vyhlídky) 2300 Kč
• ostatní (suvenýry, drinky, dárky, pohledy) 800 Kč

Velkým zážitkem byla doprava. Všichni tu jezdí na motorkách a skútrech, aut je tu minimum. Pár dní jsme odolávali, ale nakonec jsme se taky svezli, samozřejmě bez helmy. Kdo nemá na motorku, šlape na kole nebo pěšky. Autobusová doprava je pro ty bohatší, případně pro přesuny na dlouhé vzdálenosti. Jízdní řády neexistují. Když je autobus plný, tak se jede; někdy je to za minutu, někdy za hodinu. Do autobusu, který vyrážel plný, cestou přistupují další lidé. Platí, že do každého autobusu se vždycky vejde minimálně jeden další člověk. V odlehlých oblastech autobusy fungují zároveň jako pošta a zásilková služba a vozí se v nich (a na nich) všechno. Dvakrát vedle mě někdo zvracel, asi normálka. Na větších zastávkách autobusy probíhají prodavači vody, jídla a náhodných zbytečností, čekání zpestřují amatérští zpěváci a hudebníci. Klimatizaci nehledejte, venku je jen 40 stupňů, to vydržíte. Musíte.

Kde jsme přesně byli

Yogyakarta, Prambanán, Borobudur

Přiletěli jsme do Yogyakarty. Po mnoha dohadech a konzultacích s místními jsme se ustálili na výslovnosti džogdžakarta, zkráceně džogdža. Otázka mimo hru: když se Jakarta čte džakarta a Yogyakarta se čte džogdžakarta, jak se čte jóga/yoga? Bombu kompatibilní s vařičem jsme nesehnali, museli jsme pořídit celý nový vařič. Lepší než nic. Hned u města je hinduistický chrám Prambanan, kde si půjčujeme dvoukola a večeříme u romantického západu slunce. Další den chcem na budhistický chrám Borobudur. Čím víc čtem průvodce, tím ohraněji to zní, ale musí se tam na východ slunce, přinejhorším na západ. Vstáváme ve tři ráno, výhled za to spíš nestojí, ale jak uvidíte později, nepoučíme se. Borobudur je největší UNESCO památka, miliony kamenů, takové obrovské 3D puzzle, které se za německé peníze znovu složily po nějakém výbuchu sopky, kterých tu mají docela dost.

Dieng Plateau

Východ slunce, jó už je to tu zas, na Dieng Plateau si nelze nechat ujít. Večer funíme bramborovými poli na nejvyšší kopec, abychom měli super podívanou. Je to oukej, ale každý den bych to vidět nepotřebovala. Mnohem víc mě trápí otázka brambor. Těch polí je tu fakt hodně, ale nikde jsme neviděli, že je šlo koupit a sníst. Co s nimi dělají?

Mt Bromo

Přesun na Bromo vlakem Semarang > Surabaya. Jedeme economy třídou pozdě v noci a jsme ve vlaku skoro sami. Je to klimatizované, skoro k neuvěření. Turecký záchod ve vlaku dopručují čtyři z pěti cestovatelů. Bude to znít ohraně, ale Mt Bromo je nejlepší za východu slunce, takže večer funíme na Seruni Point, což je jedna z nejlepších vyhlídek, kde kempujeme na střeše altánu. Ráno máme podívanou rovnou ze spacáků. Obávané davy turistů se nekonají. Pár desítek lidí ráno přichází, chvíli cvakají iPady a iPhony, ale pak je zas klid a my můžem uvařit snídani a vydat se dál. Čas zjistit, který z těch kopců je vlastně Bromo, když na něj chcem vylézt. Nakonec je to ten nejnudnější. Asi sto týpků nám nabízí koně na Bromo, které berem, když sleví z 90 na 20 tisíc rupií. Pak se všechno pokazí. S mapami je to tu fakt bída a s informacemi jakbysmet. Mirek chce na Semeru (3676m), nejvyšší horu Indonésie. Začátek treku je v nedaleké vesnici, prý “4 kilometry tam”, mává rukou místňák. Desetikilometrový pochod polední prašnou plání bez krapky stínu je to. Pak ještě kus na motorce, a pak už fakt nemůžem. To už jsme u vstupu do NP, odkud je to jen 10 hodin na vrcholek Semeru. Já s bráchou se napůl zklamaně a napůl naštvaně loučíme se zbytkem výpravy a odjíždíme na pláž. Mirek, Emu a Pavel jsou odhodláni v příštích 36 hodinách 20 hodin pochodovat a zdolat vrcholek, což se jim také podaří. Sláva jim!

Papuma Beach

Ve dvou se cestuje mnohem líp než v pěti. Vmáčknem se na korbu náklaďáku ke dvaceti místňákům a než dorazíme do cíle, máme každý hromadu nových přátel na facebooku. Náklaďák nás vykládá v nějaké temné uličce. Trochu se bojíme, ale naši noví přátelé vykouzlí z náhodného domu čaj a skleničku pro každého. Dál se pokračuje minibusem. Ve tři ráno stavíme stan na pláži, za dvě hodiny vychází slunce. Random fact: nejdelší den v roce tu trvá 12 hodin, nejkratší 11. Touhle dobou nám slunce vychází i zapadá kolem půl šesté, takže nikdy nikam nedojedem za světla. Na pláži jsme jediní bílí turisté. Naštěstí je tu i jeden týpek, co umí anglicky, se kterým se skamarádíme. Vezme nás na projížďku lodí, ukáže nám, jak se loví chobotnice a jiné mořské obludy, a pak nás na motorce hodí kam potřebujem. Za loď a motorku platíme, exkurzi do života místních rybářů máme zdarma. Bratr se zapojí do týmu a pomáhá třiceti místním zaparkovat (rozuměj dotlačit po písku asi 50 metrů) loď. Celý den jsme tu středem pozornosti a všichni si nás fotí a chtějí se s námi fotit. Je nám vysvětleno, že jsme pro ně ztělesněním krásy, neb jsme bílí, vysocí a máme velké nosy. Wtf? Ti kolonizátoři museli být šílení. Týpek o pár dní později lámanou angličtinou potvrzuje, že se necítí být bílým lidem rovni a chtěli by být jako oni. Přestože jsme na pláži, skoro nikdo se tu nekoupe, a já se krom jednoho rychlého smočení neodvažuji do plavek. Jsme v muslimské zemi a místí koukají fakt divně. Některé odvážné slečny sice lezou do vody, ale jen v džínách, triku a šátku přes hlavu.

Kalibaru

Máme ještě jeden den do spojení se zbytkem, tak si jedem užít kolonizátorského života na plantáž. Krom kokosové palmy nepoznáme skoro nic. Tady je seznam rostlin, které jsme viděli, pokud neznáte, googlete: kavovník, kakaovník, týk, vanilka, pepř, muškátový oříšek, hřebíček, gumovník, skořice, papája, snake fruit, jackfruit, marakuja. Kdo by to byl řekl, že hřebíček je strom? A že černý a bílý pepř jsou totéž, jednou oloupané a jednou ne? Bratr je v sedmém nebi, protože v místní restauraci mají hranolky. Potěcha pro oči, nos i jazyk, tenhle výlet rozhodně stál za to.

Kawah Ijen

Navečer potkáváme znavené a hladové sopkaře s puchýři na nohou. Cyklorikšou se necháváme hodit do hotelu a ráno jedem na Kawah Ijen, kráter, ve kterém se těží síra. Tu síru nosí dělníci v koších přes ramena 200 metrů vzhůru a poté tlačí na kárkách do blízké vesnice. Zkouším ten koš aspoň zvednout, neúspěšně. Síru lámou rukama, někteří z nich mají i ochranné pomůcky: vlněné rukavice, šálu přes pusu a gumáky. Jiní chodí v žabkách, nic si z toho nedělají a vesele dýchají sirné zplodiny. Platí jim prý pět dolarů za den, no neberte to.

Medewi Beach

Trajektem přeplouváme na Bali a zastavujem na Medewi beach. Emu je smutná, protože je to pláž černá, nikoli bílá. Na Bali se surfuje, tak to musíme zkusit taky. Zaplatíme si dva učitele a na zpěněné vodě, kde je hloubka do pasu, se nám všem povede na surfu postavit. Juchů. Pak učitelé odejdou a Emu se se surfem dostane mezi dva proudy a nemůže na břeh a my se bojíme, že se tam utopí. Fakt blbý. Pak už to radši nezkoušíme. Jo a kdo jste se před surfováním namazali? Že nikdo? Pavlův sen o tantrické masáži se rozpadá v záplavě puchýřů…

Ubud a okolí

Cestou na Ubud omrknem Tanah Lot, hinduistický klášter na skále, kam nás dovnitř nepustí. Ráno proběhnem opičím lesem, kde je k vidění 650 makaků. Jsou fakt drzí, skáčou na lidi a ukradnou mi z batohu oříškovou sušenku. Odpoledne pronajímáme auto s řidičem a jedem omrknout rýžová pole a chrám v Bedugulu. Mirek koupil od prodavače v autobusu nůžky a Emu ho večer na hotelu stříhá – první splněný cíl. Další den půjčujem kola a jedem na sloní safari – druhý splněný cíl. Poslední den ještě zkoušíme údajnou pláž s bílým pískem. Emu ho vyhodnotí jako docela světlý, ale pořád to není ta barva co “znáte z katalogů” a nejsou tu palmy. Bohužel. Tak si aspoň dáváme výborné čerstvé koktejly – jediná položka místní kuchyně, kterou fakt můžem. Avokádo s čokoládou, ananas s banánem, mango s papájou. Mňam.