Od té doby, co jsem se v roli diváka zúčastnila několika improshow a improzápasů, jsem si chtěla improvizaci vyzkoušet na vlastní kůži. Když Simi a Joe z brněnské improvizační skupiny Bafni pořádali víkendový workshop improvizace, nadešla moje chvíle. Zážitek to byl natolik intenzivní, že jsem se rozhodla mu věnovat celý příspěvek.

Co je to impro?
“Hráči nemají předem nic připraveného. Hraje se na témata od diváků, formu jednotlivých improvizací určuje rozhodčí či moderátor.” —Improliga

Pokud si chcete udělat obrázek o tom, jak taková improvizace vypadá, doporučuji videa z pořadu “Whose line is it anyway?” na youtube. Moderátor nebo rozhodčí si od diváků vyžádají zadání, kterým je typicky nějaké prostředí, situace, předmět, nebo postava. Dále vybere kategorii, ve které se bude hrát. Aktuálně existuje přes 40 kategorií, jejichž seznam se neustále rozrůstá. Hráči pak podle pravidel dané kategorie sehrají scénku v rozsahu od půl do několika málo minut. Namátkový výběr kategorií:

• 1000 způsobů jak: Hráčům je zadána každodenní činnost, kterou musí ztvárnit originálně (např. žehlení).
• Duet: Krátká kategorie beze slov, jeden z hráčů je předmět, druhý s ním interaguje, hra končí pohledem hráčů na sebe a následně do diváků.
• Prskavka: Každý hráč odehraje pantomimicky ve 30 vteřinách sólo scénku na zadané téma.
• Polovina času: Hráči odehrají scénku za 2 minuty, poté tu stejnou situaci zahrají ve 1 minutě, pak ve 30 vteřinách, 15 vteřinách, 7,5 vteřinách a nakonec za 3,75 vteřin.
• Poslední věta: 3 dvojice, každá dvojice hraje v jiném prostředí, všechna mají stejné téma, po odehrání části příběhu jedné dvojice se situace zastaví, dvojice s jiným prostředím přebírá pozice dvojice předchozí a začíná svůj příběh ve svém prostředí, musí však začít poslední větou, která jako poslední zazněla u předchozí dvojice; celé se opakuje třikrát.
• Překlad do znakové řeči: 2 hráči tvoří televizní studio (komentátor a host), jejich dialog o zadaném tématu je třetím hráčem okamžitě překládán do „znakové řeči“ pro neslyšící (imitace znakové řeči).
• Dabing: 2 hráči hrají, 2 hráči je dabují (každý jednoho).
• ABC dabing: Hráč A na scéně je dabován hráčem B, který přichází na scénu a je dabován hráčem C, který přichází na scénu a je dabován hráčem A.
• Čtverec: 4 hráči utvoří čtverec, pro každou stranu čtverce (tedy dvojici hráčů) je zadáno jiné prostředí, hráči (dvojice) se v hraní střídají, všechna prostředí mají stejné téma, hráči „drží postavy“ pro různá prostředí.
• Muzikál: Libovolný počet hráčů, dialogy postav volně přecházejí do písní doprovázených tančícím komparsem.

Je zřejmé, že kategorie se značně liší obtížností a požadovanými dovednostmi. Já jsem si soukromě kategorie rozdělila na pantomimu, která mi moc nejde, zpěv, který mi taky moc nejde, a mluvené slovo, které mi sice taky nejde, ale narozdíl od ostatních kategorií tu cítím nějaký potenciál pro zlepšení :) Pro úplnost se asi sluší dodat, že existují i dlouhé formy improvizace, stejně jako improvizace, která si neklade za cíl být vtipná, o těch tady ale mluvit nebudu. Vybavena základní znalostí kategorií a touhou zlepšit své improvizační schopnosti jsem se vydala na improvizační víkend.

Jak improvíkend probíhal?
Páteční večer byl ryze seznamovací, neb se nás sešlo 12 “cizinců”. Co už o impru víme, jaká máme očekávání, obavy, hry na zapamatování jmen a tvoření skupiny. Na závěr trocha improvizační teorie, kterou si máme do zítra uležet v hlavě.

Sobotní dopoledne pokračovalo v podobném duchu. Budování skupiny a důvěry, koncentrace, bytí tady a teď. Odpoledne jsme se dostali k prvním improvizačním kategoriím. Ukázalo se, že to vůbec není tak snadné, jak to vypadá. Ba naopak. Vysvětlení pravidel dané kategorie, chvilka zkoušení, velký rozbor. Co funguje, co nefunguje, proč? Přestože základní principy se včera zdály být jasné, při hraní na ně snadno zapomínáme. Negování ostatních, prosazování vlastních nápadů na úkor druhých, nepozornost. Udržet v hlavě tolik věcí a ještě přitom zahrát něco vtipného je občas nad naše síly. O to větší radost ale máme, když se něco povede.

Neděle pokračuje novými kategoriemi a přípravami na večer. Máme zamluvený sál v Lužánkách, kde budeme mít vystoupení pro veřejnost. V pátek spousta z nás váhala, zda do toho jít, nakonec ale podléháme davové hysterii a pravidlům přijímání a nebání se chyby: “Ano, chceme do toho jít! Ano, bude to báječné!” Rozdělujeme se na dvě skupiny, každá tráví na jevišti půl hodiny. Ze své půlhodiny si nepamatuju téměř nic konkrétního. Vím jen, že jsem se občas bála a bylo mi trapně, ale překonala jsem to díky odhodlání si to užít. Vím, že se lidi smáli a že tleskali. Vím, že to bylo super a že to chci zažít znova.

Co jsem si odnesla?
Po víkendu nastal čas na filosofování a přemítání nad tím, k čemu se improvizace může hodit v běžném životě. Ke svému překvapení jsem zjistila, že svět by byl mnohem krásnější, kdyby se lidé alespoň některými pravidly řídili.

• Přijímat – Nenegovat ostatní, pracovat s předloženou skutečností.
• Nebát se chyby – Neudělat nic je horší, než udělat chybu.
• Dávat dárky – Snažit se dělat to, co ostatním udělá radost, co jim usnadní další kroky.
• Odhodit vlastní nápad – Neprosazovat vlastní nápad na úkor ostatních.
• Být tady a teď – Soustředit se na to, co je tady a teď, ne na to, co bylo, bude, nebo by mohlo být, kdyby…

Naneštěstí mnoho lidí tahle jednoduchá pravidla nezná, a tak je to s nimi občas těžké.