Po letech mluvení o cestě na Island jsme ji konečně podnikli. Téměř 3 týdny stopování kol dokola Islandu a spaní pod stanem naplnily téměř všechny cíle a očekávání. A co že to bylo na seznamu věcí, které chceme udělat, vidět a zažít na Islandu?

Zabalit si méně než 10 kg věcí
Těžká předodletová mise úspěšně splněna. Bez jídla a pití 9,9 kg. Luxus v podobě dvou bund (softshellová a goretexová) se vyplatil, bez sandálů se dalo přežít (i když na pobíhání po kempu by se občas hodily), přebývala dvě trička s krátkým rukávem, chyběl opalovací krém a repelent (i když nevím, jestli by na mušky vůbec fungoval).

Obstopovat ostrov kolem dokola
Checked. Svezli jsme se 35 různými auty. Kvůli stopování a omezenému času jsme se rozhodli vynechat fjordy na severozápadě, byť i ty by jistě stály za návštěvu. Alternativní vnitrozemní cesta pro auta z Reykjavíku na sever měla být největší výzvou, protože je tu malý provoz a smí sem jen auta s pohonem na všechny 4, protože cesta není asfaltová a místy jsou na ní brody. Takových cest je ostatně na Islandu hodně. Vypadalo to dle očekávání – 8 aut za 3 hodiny, než nás konečně někdo nabral. Obecně platilo, že čím blíže Reykjavíku, tím snáze se stopuje. Na jihu nás hodně brali turisté, ale celkově byl počet turistů a místních vyrovnaný. Na severovýchodě byl malý provoz a auta moc nezastavovala, tam nás to fakt nebavilo.

Autobusy jsme použili na letiště, v rámci Rykjavíku a pro dopravu na trek z Landmannalaugar do Thorsmorku, kde byl nízký až žádný provoz a my se potřebovali dostat dál v pravý čas. Mapa cesty na obrázku níže, případně interaktivně tady.

Vyfotit velrybu a papuchalky
Dvě zvířata, která lze obtížně vidět jinde. S velrybou to bylo snadné. V Húsavíku (capital of whale watching) zaplatíte a loď vás za velrybou doveze. Viděli jsme plejtváka dlouhoploutvého (humback whale). Trochu zklamání bylo, že se na hladině vyskytuje jen jednou za 4-7 minut, kdy tam vydechne, udělá tím vodotrysk, pak se nadechne a zmizí pod hladinu. Občas při zaplouvání pod hladinu máchne ocasem nad vodou, ale jinak moc fotogenický není.

Islanďan, který nás vezl, se ptal, jestli jsme velrybu i jedli. Nejím ryby, povídám mu. Velryba není ryba, on na to. Máme si prý zajít do konkrétní restaurace v Reykjavíku a dát si tam steak. Bonusový úkol zaznamenán – po spatření velryby ji sníst. U Mořského barona servírovali plejtváka malého (minke whale) a skutečně to byl krvavý flák masa jak z krávy. A taky podobně chutnal. Velrybí maso se prý nesmí smažit moc dlouho, takže byl stejk uvnitř ještě dost růžový. Po třech týdnech na těstovinách a polévkách z prášku to pro můj žaludek byl příjemný šok.

Papuchalci jsou ptáci, kterým se pro jejich barevnost někdy přezdívá mořští klauni. Jsou docela malí a ráno a večer jsou ke spatření na útesech nad mořem, kde se krmí a socializují. S těmi jsme měli namále, protože na zimu odlétají pryč. Na severním a východním pobřeží jsme je tedy nezastihli, zachránil nás až Vík, který je víc na jihu a kde se nám je podařilo najít. Jsou moc roztomilí, ale hodně plaší.

Kromě velryb a papuchalků jsme všude potkávali ovce, a to i na místech, kde snad nemohly jíst nic jiného než lávu. Všechny ovce jsou jednoho plemene. Při pokusu o křížení s merino ovcemi byly na Island zavlečeny choroby, v jejichž důsledku 60 % ovcí vyhynulo. Od té doby se s křížením tolik neexperimentuje. Úplně celá země je ploty rozdělena na 5 oblastí, 2 z nich žádnou nákazu nikdy nezaznamenaly, takže se ploty musí neustále obnovovat a stojí to spoustu peněz a úsilí. V obchodě nás půl kila jehněčího, které jsme si jednou dopřáli, vyšlo na 600 Kč.

Nezmoknout
Částečně splněno. Z prvních desti dnů nám pršelo jen půl dne, prý byl neobyčejně suchý srpen. Ale ani tak to s počasím nebyl žádný med. Podařilo se mi identifikovat 3 druhy počasí: 1) fouká 2) fouká a prší 3) fouká a sněží. Obzvlášť třetí případ nás jednoho dne ráno v horách docela překvapil. Srážky nejsou nic příjemného, kvůli větru padají téměř horizontálně, a tak ani goretex místy nepomáhá.

Zažili jsme i velkou bouřku – 30 mm srážek a vítr rychlosti 25 m/s. Z předpovědi jsme věděli, že bude zle, takže jsme stan postavili mezi zdmi starého domu, které byly ze tří stran tak metr vysoké. Ani tak jsme se moc nevyspali a tyčky u stanu se nebezpečně ohýbaly. Němcům o pár metrů dál se obě zlomily, my a stan jsme nakonec přežili bez újmy.

Projít dva vícedenní treky
Tři dny v okolí Kerlingarfjöllu a čtyři dny Laugavegur trek. Druhý jmenovaný měl být zlatým hřebem, ale nevyšlo nám na něj ideální počasí, takže celkový dojem nebyl tak dobrý. Šli jsme ho dost ke konci a možná už jsme taky byli hodně nároční. Velkým zážitkem tohoto treku bylo brodění po bouřce. Zůstali jsme v kempu z obou stran odříznuti řekami a potřebovali jít dál. Mirek problém neměl, protože brození trénoval měsíc na Madagaskaru, mě voda do půli stehen a silný proud potrápily pořádně. Bosky v té ledové vodě to nebyl žádný med. Naštěstí voda opadla stejně rychle jako stoupla, takže o den dál už zas brody byly průchozí i pro smrtelníky.

Okolo Kerlingarfjöllu bylo výrazně méně lidí (první noc jsme kempovali se 2 Švýcary, druhou noc sami). Stejně jako na Laugaveguru tu byly k vidění hot springs – takové smradlavé díry v zemi, ze kterých se kouří a je v nich horká siřičitá voda, červenožluté zakulacené kopce se zbytky sněhu, černé špičaté sopečné hory a černé roviny s lávovým pískem, místy porostlé zeleným mechem.

Vidět vodopády
Mnohem větší výzvou by bylo zvládnou nevidět žádný vodopád. Island je zemí vodopádů, které jsou pro mě překapivě umístěné. Představte si, že stojíte u cedule vodopád 1 km, ale minimálně 10 km od vás není žádný kopec. Na Islandu je země opakem toho, na co jsem zvyklá. V Čechách máme rovinu, ze které občas vyskočí nějaká hora, viditelná už z dálky. Na Islandu mají roviny, které se občas propadají do hlubokých a úzkých kaňonů, o kterých člověk nemá tušení, dokud nestojí pár stovek metrů od nich. Bez nadsázky lze říct, že jsme viděli vodopád každý den. Spoustu z nich bylo bezejmenných a pro místní nezajímavých, i když v jakékoliv jiné zemi by u nich okamžitě vybudovali parkoviště a zaslouženě z nich udělali velkou atrakci.

Vidět polární záři
Nesplněno. Tato položka se na seznamu objevila až v průběhu pobytu. Potkali jsme několik lidí, kteří ji spatřili v době, kdy jsme tam byli, byť je to jev pro srpen spíše vzácný. Doufali jsme, že budem mít štěstí, ale na místech, kde jsme ve správné době byli, bylo pod mrakem. Třeba příště.

Na místě utratit méně než 1000 Kč na člověkoden
Se spaním ve stanu v kempech, stopováním a vařením na vařiči žádný problém. Nemám pocit, že bychom se nějak omezovali, přesto jsme se s celou dovolenou pohodlně vešli pod 30 tisíc na člověka. S sebou jsme si vezli něco málo jídlo z Čech v hodnotě asi 700 Kč, převážně sušené věci na vaření. Podrobný rozpis výdajů v tabulce:

Myslela jsem si, že drahá země = bohatá země. Zjistila jsem, že to není vůbec pravda. Opuštěné farmy, mimo hlavní město prakticky žádné známky bohatství či luxusu, ba naopak. Některé farmy a jejich zařízení působily hodně opotřebovaným dojmem. Ceny v obchodech jsou více než 3x vyšší než u nás. Kvůli vysokému zdanění je průměrný čistý příjem Islanďana 36000 Kč měsíčně, zatímco Čech si přijde na 19000 Kč (zdroj wiki).

Nejvíc příjmů zemi přináší rybaření. V posledních letech se rozmáhá turismus; počet turistů roste meziročně o 20 %. Island, který má 300 tisíc obyvatel, loni navštívilo více než milion turistů. Představte, že by do ČR přijelo 30 milionů turistů…

Naučit se islandsky
Islandština je hrozně těžký jazyk. Má stejné základy jako ostatní severské jazyky. Výjimečná je tím, jak je hýčkaná. Speciální komise vymýšlí novotvary pro slova jako internet nebo počítač, aby se jazyk nekazil anglikanismy a jinými paskvily. Zajímavé také je, že krom nových výrazů se jazyk nemění, takže většina obyvatel zvládne číst texty staré stovky let. Pro nás je hrozně těžká výslovnost. Při stopování jsme měli problém jen přečíst název některých měst z mapy. Naštěstí se Islanďani povinně učí dánsky a anglicky, takže tu není problém se domluvit.

Islandsky jsme se naučili některé ptactvo: kachna, labuť, papuchalk a pár výrazů, které se opakovaly v názvech měst a atrakcí: hora, ledovec, horký pramen, přístav, vodopád atd. Zajímavé je, že všechna místní jména něco znamenají. Gullfoss je zlatý vodopád, Reykjavík je kouřící zátoka, þingvellir je soudní sněm, Langjökull je dlouhý ledovec.

Uvíznout kvůli výbuchu sopky
Bylo to namále, ale nakonec z toho nic nebylo. V dobnu naměřili zemětřesení kolem Hekly, která by v nejbližších týdnech až letech mohla vybuchnout. Nakonec nás ale na místě překvapila naměřená zemětřesení pod největším ledovcem a riziko výbuchu sopky Bárdarbunga. To by znamenalo velké množství popela a hlavně tání ledovce a povodně. Oblast pod sopkou byla tedy uzavřena a turistům byl zakázán vstup na Detifoss a další vodopády. Naštěstí jen dočasně. V den, kdy jsme na naší trase řeku chtěli překročit, jednu z cest k vodopádu otevřeli. Sopka nevybuchla. Epicentrum se posunulo z pod ledovce a z nějaké jiné sopky pomalu vytékala láva, kterou jsme zahlédli při odletu z letadla. Žádné drama.

Užít si to
Balení mokrého stanu se dostalo na seznam nejnenáviděnějších činností a místy jsem dost nadávala na nepohodlí, zimu a mokro. Takový je Island. Zároveň je tu ale krásná a unikátní příroda, lávové pláně ledovce, vodopády a dechberoucí výhledy, které to bohatě vynahradí. Ve variantě stanování plus stopování finančně schůdné, odvážnějším cestovatelům tedy doporučuju všemi deseti.