Jak jsme se dostali do Seattlu a co tu děláme? Mirek se sem nechal v rámci Facebooku relokovat z Londýna a dál tu vesele programuje. Já jsem se relokovala s ním a teď zrovna píšu blog. Tenhleten post je hlavně o vízech, na konci jsou fotky města a našeho dočasného bydlení.

Dostali jsme se sem na vízum; Mirek má vízum L-1 a já mám vízum L-2. L1 vízum je relativně snadné získat – stačí rok pracovat pro americkou firmu mimo USA, a pak si zažádat. Závislé osoby (děti, manželky) obvykle dostanou vízum L-2. Žádali jsme v Londýně na ambasádě a strašili nás těžkým pohovorem. Dokonce jsme dostali seznam otázek se “správnými odpověďmi” – třeba na otázku jak dlouho plánujete zůstat v USA se nesmí odpovědět, že navždy, to bychom prý vízum nedostali. Indický pár před námi odchází velmi zklamaně, pohovorem neprošli a vízum nedostali. Napjatě čekáme, co bude. Předkládáme hromadu dokumentů, je jich přes sto stránek. Nejvtipnějším stránkou je životopis nějaké osoby, která prozkoumala diplom z Masarykovy univerzity a vyhodnotila, že se jedná o ekvivalent Master’s degree. Paní na ambasádě asi tak za pět vteřin proletí všechny dokumenty a zeptá se, jestli ve Facebooku hrají ping-pong. Sakra, tohle na seznamu otázek nebylo. Co odpovědět? Mirek rozpačitě přiznává, že občas jo. Paní moudře přikývne, že to přece každý ví, poděkuje nám a rozloučí se s námi. Vízum schváleno. Být západoevropanem pracujícím pro velkou softwarovou firmu má očividně své výhody.

Takže máme víza L-1 a L-2. L-1 má tu nevýhodu, že je vázané na zaměstnavatele. Pokud Mirek přestane pracovat pro Facebook, musí opustit USA a já s ním. Podle zákona okamžitě, prakticky prý během deseti dnů. Fofr. Aby to mělo nějakou výhodu, tak na vízum L-2 se dá pracovat. Samozřejmě ne hned, to by bylo moc snadné, ale dá se s ním požádat o pracovní povolení, na jehož schválení či zamítnutí mají místní úřady 90 dní. Až najdu odhodlání k papírové byrokratické bitvě, tak si půjdu požádat. Prerekvizitami jsou šeková knížka (čti bankovní účet), telefonní číslo, trvalé bydliště, social security number a další. O těch ale někdy příště.

Malá odbočka stranou: druhý způsob, jak se do USA dostat, je požádat o H-1B vízum. Na něj nemusí člověk pracovat pro danou firmu rok předtím, protože není vázané na zaměstnavatele. To je super, protože když vás zaměstnavatel vyhodí, tak vás nedeportují pryč ze Států. Aby to mělo nějakou nevýhodu, tak manželky k němu dostávají vízum H-4, se kterým nesmí pracovat. A aby toho nebylo málo, tak se o to vízum dá prakticky žádat jen v dubnu a počet víz je omezený. Kvóta je 65 tisíc, loni bylo 172 tisíc žadatelů, ze kterých se náhodně losovalo (kdo nevěří, ať si vygooglí “H-1B lottery”).

Konec odbočky. Do Seattlu jsme letěli  business class a bylo to super. V letadle se dalo lehnout(!) a drinky nám nabízeli ještě než jsme vzlítli. Během přestupu jsme měli přístup do takových těch klubů na letištích. Vždycky jsem byla zvědavá, co tam je. Kdo nevíte, tak vězte, že především jídlo a pití, wi-fi, pohodlné sedačky a lehátka, spoustu místa, televize, a to všechno “zadarmo” (rozuměj v ceně business class letenky, kterou jsme naštěstí neplatili my). Řekla jsem Mirkovi, že ani tak nechci vědět, kolik to stojí, abych si zachovala duševní zdraví. Nicméně mi to teď nedalo a rychloprůzkum ukazuje, že let za tři týdny s British stojí v economy class 41 tisíc a v business class 88 tisíc. Nebo tak nějak.

I když máte v pasu vízum, nemusí vás do USA pustit. Po příletu je potřeba absolvovat ještě jeden minipohovor, který opět nezklamal. Pro jistotu jsme si zopákli předpsané otázky a správné odpovědi. Proběhlo to zhruba takhle:

• Pan celník: “Ááá, Facebook, to teď psali v novinách, že ten majitel, jak on se jmenuje?”
• Mirek: “Mark Zuckerberg.”
• Pan celník: “Jo, tak ten že prý dá všechen majetek, 45 miliard, na charitu. Chápete to?”
• Mirek: “No, on si ve skutečnosti miliardu nechá.”
• Pan celník: “Bill Gates dává taky na charitu, ale ne tolik, ten je normání. Dali byste na charitu 45 miliard?”
• Mirek: “To je těžký, spíš ne.”
• Pan celník: “Vidíte, já taky ne, on prostě neni normální. Tak vítejte ve Státech a pěknej den.”

Tak teda vítáme. Je to tu pěkný, hlavně když neprší. Přikládáme důkaz fotkami.