Volného času v Londýně nemám mnoho. Z nespolehlivého metra (za poslední měsíc průměrně jednou týdně nejelo) jsem přesedlala na o něco spolehlivější autobus, čímž jsem si prodloužila dojíždění na hodinu. Chtěla jsem ji využít na čtení, ale po ránu u knížky hrozně usínám. V práci máme zablokovanou většinu prokrastinačních stránek, takže po večerech řeším soukromé maily a sleduju, co se děje na sociálních sítích a jinde ve světě. Aspoň o víkendu se snažíme poznávat Londýn a užívat si “nekonečných možností”, které nabízí.

Protože se hrály zápasy rugby autumn leage, přečetli jsme si pravidla a vydali se do hospody fandit Anglii proti Jižní Africe. Dali jsme si k tomu pivo a hamburger a snažili se pochopit, kdy se máme radovat, kdy ne, a proč rozhodčí píská. Přestože na papíře pravidla nezněla tak komplikovaně, moc jsme to nezvládali. Navíc Anglie prohrála. Přišlo mi vtipné, že rugby leage hrají jen v UK a bývalých koloniích, takže týmy jsou z Anglie, Skotska, Walesu, Irska, JARu, Zélandu a Tongy.

Zatím jsme krom centra města prozkoumali dvě muzea. Science Museum trochu zklamalo – relativně málo interakce, příliš mnoho informací, ze kterých je těžké si vybrat něco užitečného nebo zajímavého, hromada hlučných dětí. Naopak Transport Museum nadchlo pátečním programem pro dospělé. Od šesti do desíti hodin, vstup od 18 let. V muzeu měli otevřené 3 bary, kde podávaly tematické drinky: night bus (vodka s čokoládovým likérem), routemaster (gin s čímsi červeným). Hrála tu pohodová hudba, dalo se tu popovídat s Emmou, což je paní, která je hlasem londýnské dopravy – namluvila všechny autobusové zastávky a každý den ji poslouchají miliony cestujících. Měli tu pub quiz zaměřený na dopravu, scavenger hunt, malování obalů na jízdenky, divadlo. Zkusili jsme si v simulátoru řídit metro, nezdá se to, ale je to docela nuda.