Protože země není úplně kulatá a Ekvádor leží na rovníku, je jeho nejvyšší hora (Chimborazo, 6,263 mnm) nejvzdálenějším bodem od středu země. Když tenhle fakt zmíníte před Mirkem a Jardáčem, je zcela zřejmé, kde se bude odehrávat vaše příští dovolená. Takže se nadopujeme prášky proti výškové nemoci a pojďme se podívat, jak tahle výprava probíhala.

Quito, Ruku Pichincha

Ještě před odletem rezervujeme první dvě noci přes AirBnb. Z letiště berem Uber a v hostelu se shledáváme s Jardáčem a Dankou, kteří už za sebou mají týden na Galapágách. Platíme deset amerických dolarů za osobu a noc včetně snídaně. Na americký dolar Ekvádor přešel z původní měny Sucre v roce 2000, po ekonomické krizi doprovázené šedesátiprocentní inflací. Cestovatelé hledající exotiku a dobrodružství by o Quitu mohli snadno říct, že je příliš civilizované. Pro cestování po městě tu mají moderní autobusy a trolejbusy (infrastruktura dotovaná penězi z těžby ropy v amazonských pralesích) a k dokonalosti jim chybí snad jen začít malovat mapy se severem nahoře místo napravo.

V hostelu na Mirka čeká i dort a ¡Feliz cumpleaños! balónky, které mu přejí všechno nejlepší ke vstupu do čtvrté dekády. Quito leží v nadmořské výšce 2,850 m, což pociťuju už při chůzi do pokoje ve druhém patře, ale náš aklimatizační plán neúprosně velí výš. Lanovka na kraji města končí ve výšce 3,900 m, ale to je jen začátek našeho prvního výstupu. Cílem je Ruku Pichincha s výškou 4,698 mnm. Jde to pomalu, ale jde to. I mraky se nad námi slitují a na chvíli nám poskytnou výhled na celé město, dokonce i na vrcholek zasněženého vulkánu Cotopaxi.

Quilotoa Loop

Na další dny máme v plánu trek, který se jmenuje Quilotoa Loop, i když to není žádný okruh. Většina lidí se nechá dovézt ke kráteru Quilotoa a jde 2-3 dny dolů, my to samozřejmě jdem naopak. První luxusní meziměstský autobus nás bere do Latacungy. Na autobusovém nádraží hlídám batohy, zatímco ostatní nakupují zásoby a půjčují helmy na další dobrodružství. Kolemjdoucím policistům se na mně něco hrozně nelíbí a po chvilce šarád vychází najevo, že podle nich nemám šanci uhlídat 4 batohy před všudypřítomnými zloději. Donutí mě alespoň batohy sepnout k sobě, ale i pak se na mě mračí, kdykoli mě přistihnou koukat opačným směrem. Kdyby radši chytali ty zloděje…

Další autobus nás veze do Isinliví, odkud už je to pěšky jen dva dny přes Chugchilán až do Quilotoy. Je hic jak dva. Podle předpovědi neměly být celou dovolenou potřeba kraťasy, ale na tenhle pochod bych je vytáhla, kdybych je měla. Začínáme kolem tří tisíc, nejvyšší bod kráteru Quilotoa je 3,930 mnm. Trek ale vymýšlel nějaký masochista, každý den se musí přes (ten samý) kaňon, pěkně 500 metrů dolů, a pak hned nahoru. Slibované vodopády spíš podprůměr, aspoň že tu na poli roste hrášek. Z dálky moc nevěříme, že za horizontem bude kráter s lagunou, z blízka taky moc nevěříme, ale pak se přehoupnem přes poslední kopeček a je tam mega kráter plný vody. Obejít ho celý má trvat pět hodin, takže si to necháváme na další den a hledáme ubytování.

Nejlevnější hostel je za třináct dolarů včetně snídaně a večeře. Jako bonus tu mají štěně jménem Beethoven, které se s námi hned skamarádí. Jako ještě větší bonus Jardáčovi s Dankou protéká voda v umyvadle koupelně, takže se musí centrálně zastavovat v celém hostelu, ale to zas pak nikdo nemůže splachovat záchod. Naštěstí je před sezónou a krom nás tu nikdo nebydlí. Večerní výhledy nabízí první záblesky vrcholu Iliniza Norte, který je naším dalším cílem. Ranní obchůzka kolem kráteru (možná potenciální vysvětlení Loop v názvu) odhaluje i Cotopaxi a Chimborazo.

Iliniza Norte

Na Ilinizu všichni chodí ze severu. Všichni kromě nás. Podle mapy.cz se dá do údajně populární chaty v sedle dojít i z jihu. Výhod to má mnoho. Nebudou tam lidi a místo 5 km s převýšením 800 m můžem jít 12 km s převýšením 1,500 m. No neberte to! Protože to ale není úplně standardní, první oříšek bude dostat se do náhodné zatáčky, kde podle mapy.cz začíná trail. Majitelka hostelu nám radí domluvit si na ráno “kamionetu” (představujeme si malý kamion, ale nakonec je to spíš jeep). Nacházíme budku s nápisem travel services a rukama, nohama a občas i španělštinou vysvětlujeme, co potřebujeme. Prý to půjde, kamioneta pro nás přijede ráno až před hostel. Trochu se té domluvy bojíme, ale ráno se ukáže týpek, který má s sebou i syna, protože dětem v horách zrovna začaly prázdniny (děti u moře mají prázdniny v dubnu a květnu).

Domluvíme dokonce i zastávku v Sigchosu na doplnění zásob a vypadá to, že vše půjde podle plánu. Ale ouha. Silnice k naší zatáčce je zavřená, protože tam opravují cestu. Překvapuje nás, že řidič o uzavírce jediné silnice, která vede do jeho vesnice, nevěděl. Možná neřídí zas tak často… Na mapách.cz nacházíme alternativní trasu po nezpevněných cestách, která zvedá cenu o $25 a čas o dvě hodiny. Holt pak budem muset jít rychleji. Klučina vypadá unaveně, tak ho tatínek dává spát na korbu a jedem dál.

Zatáčku nakonec nacházíme a chvilku to vypadá, že z ní povede i cesta. Míjíme pár domů, za nimiž cesta mizí; mapa nás vede kolem levády po nepříliš udržované pěšince. Pak mapa velí přes kaňon, kde rozhodně v posledních letech nikdo nešel. Trocha křoví, trocha skal, trocha lezení, príma dobrodrůžo. Jen to bez cesty jde pomaleji než jsme očekávali. Za kaňonem začíná tráva, jejíž trsy nám sahají v lepším případě po pás, v horším po ramena. Snažíme se najít trail, občas to vypadá, že tudy prošla kráva nebo tak něco, ale nic senzačního, spíš pruda. A taky jsme pomalí. Když se konečně dostanem nad trávu, je zřejmé, že za světla nedojdem. Naštěstí nás už nemůže potkat nic horšího. A nebo přeci jen? Trávu střídají kameny a skály, dá se tu jít, jen je občas potřeba se přidržet rukama. Trail? Ani omylem. Ledaže by támhle pod námi… Nojo, něco tam je, jenže komu by se chtělo ztrácet cenné výškové metry. Berem skálu a škrábem se dál, určitě někde zkonvergujem. Zanedlouho se začíná smrákat a my sice stojíme u správného jezera, ale jsme na skalní stěně 200 metrů nad ním. Kupředu, zpátky ni krok, škrábem se o dalších 100 výškových metrů nahoru, a pak volíme náhodný traverz a vlastně je skoro i dobře, že už pořádně nevidíme, kam až bychom se mohli skutálet.

Informace o chatě byly trochu rozporuplné, ale myslíme si, že řidič říkal, že tam půjde koupit večeře. Nešla. Je tu spaní pro 25 lidí, stůl, židle a kuchyň s náhodnými zbytky náhodných jídel po předchozích generacích a nádobím. V obřím hrnci vaříme, co dům dal, a jdem se pokusit spát. Ze spaní ve 4,800 mnm máme trochu strach, ale nikomu není hodně špatně a s východem slunce jsme všichni připraveni zdolat vrchol (5,126 mnm). Je to trošku lezení, ale lano není potřeba. Rozhodně jsme rádi za helmy, vycházející slunce povoluje sníh a led a padá tu kamení. Výhledy z vrcholu epické, aklimatizace proběhla na výbornou. Dolů jdem cestou, kterou chodí všichni, takže tam ta cesta doopravdy je. Potkáváme týpka, co tvrdí, že je správce chaty. Je trochu zmatený, kudy jsme mu proklouzli, a požaduje peníze za přespání. Na oplátku volá kamarádovi, který na nás prý bude čekat dole na parkovišti a zaveze nás do sousední vesnice na autobus. Tomu říkáme servis :)

Čekání na dobré počasí

Na všechny vrcholy s ledovcem je tu potřeba průvodce, takže jedem do Riobamby domluvit Chimborazo. Počasí hlásí trochu sněhu a hodně větru, dobré podmínky budou nejdřív za 4 dny. To je trochu čára přes rozpočet, v červenci má být pořád pěkně. Riobamba se 150 tisíci obyvatel kromě trhů nenabízí moc kulturního vyžití, ale večer se tu hraje zápas první fotbalové ligy, domácí proti Quitu. Jdem si koupit lístky a ukazuje se, že jsme si stoupli do fronty hostů. Takže budem fandit Quitu. Tribuny domácích oddělují policisté, fanoušci Quita musí u vstupu odevzdat všechny potenciální zbraně, za které se považují i pásky od kalhot. Kotel vypadá trochu moc bujaře, ale usazujem se poblíž. Googlíme místní pokřiky a po druhém gólu už bujaře pějeme “Yo te daré, Te daré Liga hermosa…” Náš tým nakonec vyhrává 2:0. “Campeón”.

Kultura Riobamby je tím vyčerpaná, takže se přesouváme do Alausí, kde mají nejkomplikovanější vlakový úsek v Ekvádoru. Vlaky, které jezdily od pobřeží, tu musely na dvanácti kilometrech vystoupat 500 metrů, aby se dostaly do oblasti And. Inženýři to vyřešili tak, že koleje v kopci postavili ve tvaru písmene Z a v každém vrcholu písmene vlak zajede na slepou kolej, a pak změní směr jízdy, takže pokračuje ve stoupání bez nutnosti vyrábět zatáčku. Je to hodně turistická atrakce. Pod kopcem nás vítají domorodci, kteří nám lisují džus z agáve (mňam) a tančí tradiční tance. Krom vlaku Alausí nabízí ovocné a zeleninové trhy, kolotoč (trvalo to, ale podařilo se nám najít někoho, kdo nám ho zapnul) a banány smažené v těstíčku.

Jardáč má strach, že se málo aklimatizujem, takže na další den nachází výborný přechod od jezer Ozogoche k jezerům Atillo, kde podle mapy.cz vede parádní cesta. Internety jsou trochu skeptičtější, ale vypadá to, že pár zdatných jedinců ten výlet absolvovalo a že by to mohlo trvat tak 7 hodin. Zkušeně si na ráno domlouváme kamionetu, která nás vysazuje uprostřed mraku. Podle yr.no je dvacetiprocentní šance na déšť, takže to nemůže bejt zlý. Já a Mirek nasazujem goretexové kalhoty, Jardáč s Dankou s sebou takové zbytečnosti nenosí. Místní psi na turisty nejsou moc zvyklí, jeden z nich mě dokonce kousne, potvora. Ještěže mám návleky a goretexové kalhoty. Mapy.cz velí směr tráva (už zase, ne!), která se v dešti mění na bažinu. Zbytek dne mi připadal nekonečný, ale v rychlosti by se dal shrnout jako bažina, tráva, bahno, déšť, vítr a ukrutná zima. Když jsem si konečně přiznala, že potřebuju zastavit a vzít si druhou vrstvu rukavic, nemohla jsem už ohnout prsty. Ostatní na tom nebyli o moc líp, jedinci bez goretexových kalhot na tom vlastně byli o dost hůř. Na závěr cesta zdánlivě končila brodem řeky Rio Chambo; ani jsme na to nesundavali pohorky a prostě jsme jí prošli, jak se později ukázalo, byli jsme asi 300 metrů od mostu. Co už…

Chození máme plné zuby, jedem regenerovat a sušit do Baños. Mají tu lázně a príma vodopády – pod jedním z nich se dá chodit, nad jinými se dá ziplajnovat. Zmrzlina a čerstvé džusy na každém rohu, prostě parádní relax před výstupem na Chimborazo. Už jsme trochu přejedení rýže, takže si k večeři vyrábíme zeleninový salát (s předvčerejším sýrem, který jsme včera nesnědli) a kupujem k němu pouliční kuřecí maso.

Chimborazo

Ráno máme všichni průjem. S podporou černého uhlí se přesouváme se do Riobamby, v agentuře balíme vybavení (teplé boty, mačky, cepíny, termosky) a s prvním průvodcem jedem do chaty, ze které je to pouhých osm hodin lezení na vrchol světa. Druhý průvodce lezl nahoru včera (neúspěšně), takže dospává a přidá se k nám později. Dáváme si malou aklimatizační procházku od chaty ve 4,800 mnm k jezírku v 5,100 mnm a pár hodin ležíme v posteli, neschopni spánku. V deset večer máme budíček a vyrážíme. Můj průjem je asi nejhorší ze všech a i bez něj bych byla nejslabším článkem výpravy. Pokud je nějaká šance dobýt vrchol, tak beze mě. Vysvětlujem situaci průvodcům, kteří nejsou moc nadšení, pravidla jim stanovují maximálně dva klienty na průvodce. Nakonec se nad námi smilují, já se svým průvodcem pokračuju šnečím tempem do symbolické výšky 5,555 mnm, než to definitivně vzdávám, neschopna jíst či pít, s nucenými zastávkami každou hodinu. Pokud jsem se v něčem zlepšila, tak je to chození na záchod v sedáku, uvázaná na laně. Doufám, že tuto dovednost nebudu v nejbližší době potřebovat.

Doufám, že ostatním se daří líp. Je sice větrno, ale jinak podmínky pro výstup dobré. Cizí dvě výpravy se vrací do chaty chvíli po mně, neúspěšně. O pár hodin později se vrací i Mirek, Jardáč a Danka. Dostali se do šesti tisíc, od vrcholu je dělilo jen dvě stě výškových metrů, zhruba hodina a půl chůze. Co se stalo? Z útržků postupně vyplývá, že šli rychle, málo zastávek na pití, v podstatě žádné na jídlo. Bylo větrno a zima, takže moc nebyla touha zastavovat. Všechny postupně začala bolet hlava, až Danka přestala vidět, respektive viděla jen mlhu. Ostatní jí museli během sestupu říkat, kam stoupat, protože si neviděla ani pod nohy. Nechápu, jak zvládli ten ledový travers. Zrak se Dance vrátil postupně, s nižší výškou. Suma sumárum jsme Chimborazo podcenili. Nebyli jsme úplně zdraví, ani úplně aklimatizovaní. Ve srovnání s ostatními horami, které jsem kdy vylezla, proti mě navíc hrála tma (vychází se v deset večer, hrozně dlouho chybí naděje na východ slunka) a terén; nevybavuju si jedinou rovinku, na které by se dalo v klidu sednout, jediné závětří, ve kterém by se dalo oddechnout. Jenom stále se stupňující stoupání.

Z koňského hřbetu

Danka s Jardou míří do džungle, která nás tolik neláká, takže se naše cesty dělí. Podle všeho je Ekvádor ideální místo pro jízdy na koni, takže další den ráno sedláme koně na jižním svahu vulkánu Cotopaxi. Doprovázeni dvěma holandskými turisty, dvěma místními kovboji a smečkou psů vyrážíme vzhůru. Samozřejmě jsme nikomu neřekli, že na koni neumíme. Pán v agentuře nás ujistil, že je to jedna z nejlepších tras, protože tam koně mohou i cválat. Moje střeva se na cválání rozhodně necítí, ale imodium to jistí. Vzpomínám na všechno, co jsem kdy viděla a slyšela o jízdě na koni, a koukám, co dělají místňaci, když se nám zrovna nesmějí. Chůze je snadná, klus je snad nejhorší. Když dojde na cválání, tak je to sice lepší než klus, ale je fakt blbý, když vám vypadne noha ze třmenu. Začínáme v mraku, ale odpoledne vykoukne slunko i vrcholek Cotopaxi, prostě idyla. Až na ten bolavý zadek. Za celý den urazíme skoro třicet kilometrů s kilometrovým převýšením.

Máme před sebou poslední den. Ubytováváme se příznačne v hostelu Bolívar. Simón Bolívar byl generál a politik, který osvobodil téměř celou Jižní Ameriku od španělské nadvlády. Byl prezidentem čtyřech států, z toho tří současně (Kolumbie, Bolívie, Peru) a během svých tažení ujel na koni 123 tisíc kilometrů; třikrát víc než Napoleon, dvakrát víc než Alexandr Veliký. Skoro jako dneska my :) Na poslední den před odletem už si necháváme jen návštěvu rovníku, po včerejšku nás kromě zadků bolí ještě obličeje spálené od slunka do ruda. Jak Mirek poznamenal, takhle zhuntovaní jsme se snad ještě z žádné dovolené nevraceli…

Mimochodem, existuje ještě jedna definice nejvyšší hory, a to výška od úpatí. Přestože neexistuje přesná definice úpatí, panuje shoda na tom, že tenhle žebříček vede havajská Mauna Kea s výškou od úpatí zhruba 10,200 m (skoro dvojnásobek Everestu s pouhými 5,200 m). Tak jsem zvědavá, kam pojedem na dovolenou příště :)