Different faces of Morocco

Priorita při výběru destinace byla kromě atraktivity především teplota, a pak také časová a finanční dostupnost. Maroko zvítězilo celkem jednoznačně, a tak jsem měla možnost tu strávit téměř deset dní, během kterých jsem poznala různé tváře této africké země.

Podle plánu, který se nakonec podařilo dost přesně dodržet, byla osou výpravy následující města: Rabat – Marrakech – Ourzazate – Tineghir – Merzouga – Azrou – Ifrane – Fez – Rabat. Na úsek mezi Marrakechem a Fezem jsme měli půjčené auto, dvě cesty jsem absolvovala vlakem. Autem jsme najeli 1528 km s průměrnou spotřebou 3,4 l/100 km, ať žije Dacia Logan.

Velká města – Rabat, Fez, Marrakech

Za svou historii Maroko vystřídalo šest různých hlavních měst, a tak není divu, že mnohá z nich nesou společné rysy. Tím hlavním je přítomnost mediny, což je původní město obehnané hradbami se spletitými uličkami, kterými proudí masy místních i turistů, a nouze v nich není ani o kola, motorky, koně či osly. Autům je vjezd zakázán, neb by se do malých uliček většinou nevešla. V medinách bydlí místní a podmínky tomu odpovídají, místy nefunguje elektrika, místy neteče teplá voda, mnohé domácnosti nemají sprchy, záchody jsou převážně turecké. Kolem medin Francouzi v první polovině dvacátého století vystavěli Ville Nouvelle, moderní čtvrti se vším potřebným luxusem.

Mediny jsou řádově mnohem zajímavější; kdo nebydlel v medině, nebyl v Maroku. Najít v nich lze mnoho památek, typicky hromadu mešit, různě zachovalé královské paláce a také medersy, což jsou v podstatě náboženské školy, ve kterých žáci studují, bydlí a modlí se. Do mešit je turistům (nevěřícím) vstup zakázán. Všechny budovy se vyznačují bohatými mozaikami z barevných dlaždiček, bohatě zdobenými stropy a miniaturními ornamenty kdekoliv je to možné.

V medinách lze najít také souky; souk je označení pro trh, který může, ale nemusí být specializovaný na určitý druh zboží. Ve velkých městech můžeme najít kobercový souk, obuvnický souk, zeleninový souk a desítky dalších. O cenách zboží se tu smlouvá jako o život: podle původu, sympatií a dalších neznámých faktorů lze usmlouvat až třetinu navrhované ceny.

V Marrakechi stojí za vidění hlavní náměstí – Djemaa el Fna – kde to ožívá hlavně večer. Dá se tu koupit výborný pomerančový džus a za příznivých podmínek také vidět artisty a umělce. Ti bohužel v době naší přítomnosti stávkovali, víc jsme z transparentů v arabštině bohužel nepochopili.

Hory – Atlas, Tishka Pass, Todra Gorge, Dades Gorge, Ifrane

Hlavním horským hřebenem je Velký Atlas, jeho nejvyšší hory přesahují výšku čtyř tisíc metrů, Jbel Toubkal (4167 m) je nejvyšší horou severní Afriky. Zhruba od tří výškových kilometrů lze narazit na sníh, na vlastní kůži jsme se přesvědčili, že za březnové noci tu teploty padají pod bod mrazu.

Výhledy jsou úžasné, trekovat se tu dá prakticky kdekoliv, hory jsou schůdné z mnoha stran, takže stačí jít za nosem, až kam člověka nohy donesou. Jen je potřeba nést dost vody, která je tu k nalezení jen výjimečně. My jsme si za cíl zvolili náhodný kopec (dodatečně jsme zjistili, že to bylo 3402 metrů nad mořem), s krásným výhledem na zasněžený hřeben kolem M’Goun. Odnesl to stan, který nevydržel povětrnostní podmínky na vrcholku, a potrhání některých oček nás donutilo k přesunu těsně před svítáním. Ale ty výhledy za to stály…

V horách lze narazit na odlehlé berberské vesnice, kde se čas zastavil a kde spolu pod jednou střecho žijí lidé, oslíci a další domácí havěť. Vesničky jsou poblíž řek, které jsou řekami jen v době tání, jinak jsou to potůčky až vyschlá koryta. V berberštině dokonce existují pro řeku dvě slova – jedna teče pořád, druhá teče jen sezónně.

Sezónní řeky v horách vyrobily velkolepá údolí a úzké rokle, některé pohledy na červená skaliska připomínají miniaturu Grand Canoynu. Nenechali jsme si ujít dvě nejznámější a prý nejkrásnější rokle – Todra Gorge a Dades Gorge.

Trošku jiné – kulatější, nižší a zelenější – kopečky se vyskytují v národním parku Ifrane, který je turistickou oblastí především pro místní obyvatele. Ifrane a Azrou až nápadně moc připomínají naše alpské vesničky, turisty by tu jeden těžko hledal, ceny jsou tu nižší, smlouvá se o něco méně a Berbeři, kteří tu bydlí, téměř nejsou dotěrní. V Ifrane doporučuju návštěvu pattiserie (cukrárno pekárny se sympatickými cenami a chutnými produkty). Příjemná změna oproti velkým městům. V národním parku rostou hektary cedrových a dubových lesů, duby jsou úplně jiné než v Evropě a na první pohled spíše podobné olivovníkům. Narazit se tu dá taky na berberské makaky, dva nám opravdu přeběhli přes silnici při přesunu autem, zblízka jsme bohužel žádné neviděli.

Poušť – Merzouga, Erg Chebbi

Poušť byla pro mě unikátním zážitkem – první opravdové duny, první jízda na velbloudovi, první noc v nomádském stanu. Cestě do pouště se v Maroku prakticky nedá vyhnout, agentur a průvodců nabízející výlety na velbloudech jsou tu tisíce a jejich dotěrnost nezná mezí. Komu se nelíbí velbloudi, může do dun vyrazit off roadem, na čtyřkolce, nebo na motorce.

My jsme se drželi nejtradičnějšího scénáře – hodina a půl cesty na velbloudech, podívaná na západ slunce, večeře spojená s berberským zpěvem a bubnováním, přenocování v nomádském stanu, podívaná na východ slunce a hodinu a půl přesun zpátky.

Z velbloudů fakt bolí zadek. Velbloudi smrdí a jsou hrozně vysocí. Při vstávání a sedání si se velbloud povážlivě kýve a je div, že jsme z něj nikdo nežuchli. Velblou chodí jinak než kůň (zvedá zaráz obě pravé a pak obě levé nohy), takže je jeho chůze hodně kolébavá a přezdívka koráb pouště je více než příznačná. Už jsem říkala, že z něj fakt bolí zadek? V noci je v poušti kosa. Jako fakt. I přes to všechno výlet do pouště stojí za to!

Památky – Kasbah Telouet, Ait Ben Haddou, Sources near Azrou

Nejčastějším druhem památky je kasbah, obdoba hradu, který typicky sloužil jedné rodině. Více kasbahů pohromadě, doplněné o domečky vesničaný se nazývá ksar. Ksarem, který to dotáhl až na list UNESCO, je Ait Beh Haddou; jedním z největších kasbahů, které jsme navštívili, byl Telouet.

Telouet byl vystavěn před sto lety, kdy tu rodina Glaoui pomáhala Francouzům ovládnout obchodní cestu a původní kmeny jižně od Atlasu. Stavebním materiálem v celém Maroku jsou nepálené cihly spojené hlínou. V důsledku větrů a občasných se památky bez pravidelné údržby rychle rozpadají, z Telouetu toho po sto letech moc nezbývá a totéž platí i o všech dalších „historických stavbách“. Rodina Glaoui vlastnila podél obchodní stezky desítky kasbahů, z mnohých z nich jsou dnes jen hromádky hlíny. V Telouetu si nás vybral němý průvodce, takže se prohlídka stala neopakovatelným zážitkem. Je zajímavé, kolik historie se dá vysvětlit scénkami – od obléhání hradu až po hnízdění čápů.

Tak trochu jinou turistickou destinací jsou prameny poblíž Azrou, kam na pikniky o víkendech vyrážejí především místní. V chýších těsně nad hladinou potoka se dá posedět, popít čaj, pojíst tajine a odpočinout si od každodenního shonu.

Zajímavosti a postřehy závěrem

• Smlouvání – Smlouvá se téměř všude, mým rekordem jsou botky za 80 dirhamů, namísto původních 250. Výjimku ze smlouvání tvoří letištní taxíky, které jsou přemrštěně drahé, a pekárny. Cestovat z letiště a jíst pečivo se holt musí.
• Ceny – V Maroku se platí marockým dirhamem, jeden dirham je asi dvě padesát. Levná je tu nafta (8 dirhamů za litr) a chlebové placky. Jiné pečivo, obzvlášť sladké a s náplní je tu dost drahé. Drahé bylo i půjčení auta (přes tisíc korun na den, objednáváno přes internet, kde nešlo smlouvat). Vlaky jsou srovnatelné cenou i kvalitou s ČR, ubytování se dá usmlouvat kolem 50 dirhamů za osobu a noc.
• Jazyk – Úředními jazyky jsou arabština, francouzština. Krom nich je rozšířená také berberština, takže nic pro mě. V turistických oblastech sem tam někdo vládne pár anglickými nebo španělskými frázemi, ale na pokec to není. Smlouvá se s tužkou a papírkem, na kterém se konverguje ke konečné ceně, a hrozně se u toho dělají gesta.
• Berbeři – Berbeři, původní obyvatelé Maroka, jsou ohromně pohostinní. Mají vlastní jazyk i abecedu, píší zleva doprava jako my. Pro nás jsou od Arabů k nerozlišení. Původně neměli žádnou víru, dokud jim Mohamed v sedmém století nepřinesl islám. Dnes o sobě tvrdí, že jsou lepšími muslimy než Arabové.
• Hygiena – Záchody tu mají převážně turecké, v turistických oblastech už se snaží polidšťovat. Sprcha tu často funguje tak, že nad záchod vyvedou trubku s vodou, která odtéká tureckým záchodem. V důsledku toho je ve sprše těsno a smradlavo. V případě evropského záchodu jsou schopni téhož, takže po sprchování je celá záchodová mísa mokrá.
• Jídlo – Hlavním zdrojem sytosti je chlebová placka, která se jí ke všemu. Specialitou je tajine, hliněná nádoba s kulatým podstavcem a kuželovitým poklopem, ve které se nad ohněm dusí všechno od masa až po vaječné omelety. Opravdovou dobrotou je kuskus, který se hodinu a půl napařuje nad zeleninovým či masovým vývarem. Lahodný pomerančový džus už jsem už myslím zmiňovala.
• Oblékání – Ve velkých městech už kultura poevropštěná a lze tu spatřit Arabky v minisukních i tílkách. V odlehlejších oblastech pořád frčí „župany“ a šátky.
• Průvodci a dotěrnost – Je to děs, ale nejde se tomu vyhnout. Průvodci vás ochotně zavedou kamkoliv, ale nic není zadarmo. Ani jednoduchá otázka na směr. Vše končí tím, že se vás nějaký Arab ochotně ujme a v lepším případě vás dovede na požadované místo a řekne si o pár desítek peněz. V horším případě vás zavede do výborného obchodu či restaurace, kde vás nutí si něco koupit.