Při vybírání destinace našeho zimního úniku ze Seattlu už poněkolikáté přišla na přetřes Kuba. A už poněkolikáté jsme konstatovali, že to ze Států zní komplikovaně, protože embargo, Trump a tak. Ale tentokrát nás dostatečně nenadchávala žádná jiná destinace, takže jsme začali zkoumat, co by to obnášelo. Podle našeho průzkumu všichni, kdo spadají pod Americkou jurisdikci (tedy my jakožto rezidenti, ale i třeba ti, co by tam náhodou chtěli letět přes USA), nesmí na Kubu na dovolenou. Ale! Můžou tam letět zcela legálně pokud splní podmínky některé z vízových kategorií.

Vízová omezení

Vízových kategorií je asi jedenáct a pokrývají scénaře od diplomatických a náboženských misí, až po podporu místňáků. Oficiálně se poslední zmiňovaná kategorie jmenuje Support for Cuban People a přikazuje, že člověk nesmí utratit žádné peníze ve vládou vlastněných podnicích (skoro všechny hotely, hodně restaurací, některé obchody) a musí mít program podporující lokální obyvatele. V praxi to znamená spát v obdobě AirBnb, stravovat se v lokálních zařízeních a pronajímat si na všechno průvodce. To se ukázalo jako docela jednoduché – místní omezením dobře rozumí a nabízí lekce salsy nebo přípravy koktejlů, návštěvy třtinových a tabákových farem, či výlety s průvodci na koních. A v holetech bychom stejně spát nechtěli.

Přestože se angličtina povinně učí na všech školách, žádná sláva to není. Místňáci mluví anglicky zhruba tak, jako já španělsky (v den odletu jsem dosáhla 50-day streak na Duolingu). Není problém domlouvat průvodce, jídla a noclehy, ale jakékoliv zdvořilostní konverzace už jsou moc. A tak jsme rádi, že s námi nakonec letěli i američtí kamarádi Jade a Cameron. Jade vyrůstala ve střední Americe a mluví španělsky plynule.

Historie

Před odletem jsme se snažili nastudovat aspoň trochu historie. Na Kubě nejdřív soupeřili klasičtí kolonizátoři – Španělsko, Francie, Británie. Z té doby se zachovaly architektonické skvosty, byť v poměrně dezolátním stavu. Pro pochopení dnešní Kuby jsou klíčové především vztahy s USA, které měly Kubu v merku pro její výhodnou pozici.

Roosevelt se Kubu pokusil získat v roce 1906. Dohoda nevyšla, takže přišla okupace. Po pár letech se Američani museli stáhnout, ponechali si “jen” základnu Guantanamo a právo intervence, pokud by byly v ohrožení kubánská nezávislost nebo lidská práva. Kuba vzkvétala, vývoz cukru, kávy, doutníků a rumu vynášel královská jmění vlastníkům farem a továren. Spoustu z nich tvořili američtí občané, kapitalisté, kteří viděli příležitost. Amerika ve snaze mít vliv podporovala vládu, jenže prezident Batista, zpočátku oblíbený a dobrý vůdce, zkorumpovatěl a zhamižněl, takže přišla revoluce a s ní postavy Che Guevary a Fidela Castra. Státy podporovaly starý, špatný, režim, takže všechno, co patřilo Američanům, bylo znárodněno.

Castro našel nové spojence v Rusku a americká odpověď na sebe nenechala čekat. CIA vycvičila 1500 kubánců, kteří před novým režimem utekli do exilu, a ti se v roce 1961 vylodili a pokusili o převrat (Invaze v zátoce Sviní). Operace skončila fiaskem, což jen posloužilo kubánské propagandě. Rusko na Kubě nainstalovalo jaderné hlavice a svět se obával jaderného konfliktu. Karibská krize byla nakonec zažehnána, ale tou dobou už Státy na Kubu uvalily téměř kompletní embargo, které trvá dodnes.

Fidel aktivně podporoval levicová revoluční hnutí po celém světě, a zůstával tak Američanům trnem v oku. V roce 2008 předal vládu svému bratru Raúlovi. I přes jeho podobné smýšlení se v posledních letech situace na Kubě výrazně změnila. Ve snaze podpořit ekonomiku byl povolen prodej a vlastnictví nemovitostí (do roku 2012 patřily státu, který je lidem přiděloval) a byl stanoven list zhruba 150 živností, které lidé smí provozovat (do té doby všechny zaměstnával stát).

Embargo

Velkým problémem je nedostatek benzínu. Jako skoro všechno je jen na příděl a není ho dost. Řidiči zastavují u benzínky vždycky, když jedou kolem. Nevěřili jsme tomu, ale fakt jsme viděli benzínky bez benzínu. Ono i těch aut je tu poskrovnu, přesněji 42 na tisíc obyvatel (v ČR je to 539). Prakticky všechna auta fungují jako taxíky. Stará klasická auta ze šedesátých let jsou tu pokladem, protože znamenají zaručený čistý příjem okolo tisíce dolarů měsíčně. Jejich prodejní cena je kolem třiceti tisíc dolarů. Skoro všechna nová auta vlastní stát a taxikáři si je jen pronajímají. I tak si vydělají majlant v porovnání s průměrným státním zaměstnancem, který bere třicet dolarů měsíčně.

Když mluvím o dolarech, tak je to ve skutečnosti jedna z kubánských měn, convertible peso (CUC), které má hodnotu přesně jednoho amerického dolaru (prakticky teda mínus deset procent, které si bere stát při převodu). Místní se k této měně dostanou jedině přes turisty. Státní zaměstnanci dostávají mzdy v lokálních pesech (CUP). Přepočet je 25 lokálních (CUP) na jeden convertible (CUC). K lokálním penězům se ale turisti dostanou jen vzácně. Měli jsme pocit, že tu vedle sebe fungují dvě ekonomiky, jedna pro turisty, kde se platí jen dolary a jedna pro místní, kde se platí jen lokálními penězi. Ve Viňales jsme našli jednu kavárničku, kde prodávali kafe a džusy za 0.80 a k velkému překvapení jsme zjistili, že to bylo v lokální měně. To aspoň trochu vysvětluje, jak s tím měsíčním platem přežívají.

Rumy a doutníky

Každá vesnice má aspoň jeden obchod. Občas se před ním tlačí hrozně moc lidí, ale většinou zeje prázdnotou, a to včetně regálů na zboží. Trochu výjimkou je Havana, tam jsme našli obchod, kde se dalo koupit fakt hodně konzervovaných rajčat. Jediné, čeho je všude dostatek, jsou rumy Havana Club, za tři dolary za lahev. Na rumu a doutnících tu stojí ekonomika. Nóbl podniky prodávají mojita a další koktejly za tři dolary, nejlevnější pouliční stánky s drinky je nabízejí za dolar. Mojito se dá koupit u každé atrakce, ať už je to vyhlídka nebo vodopád.

Doutníky se v zemědělských oblastech dají koupit přímo na farmách, ale ty nemají kolek. Kolky disponuje jenom stát, který si to nejlepší vybírá na export. Byli jsme se podívat na jedné soukromé farmě, kde nám vysvětlili, že po každé sklizni přijedou státní výběrčí a vyberou si 90% usušených tabákových listů. 90%. Se zbytkem sklizně si může farma naložit jak chce.

Farmy podle oblasti pěstují taky třtinu, ono bez cukru by to mojito nebylo nic moc, a pak ovoce. Mango, papáju, ananas, banány a různé lokální exotické plody. Čerstvé džusy tvořily s mojitem náš pitný režim :) Snídani jsme si typicky dojednávali tam, co jsme spali. Na obědy a večeře jsme chodili do restaurací. S přípravou jídla si tu dávají na čas, najíst se za míň než hodinu je nemožné, rekord byly dvě hodiny. Občas nám to přišlo jako ztráta času, ale neměli jsme moc na výběr, protože koupit kus chleba (nebo cokoliv jiného) v obchodě prostě nešlo.

Pro turisty

Kuba je obrovská a cestování pomalé. Z nějakého důvodu tu lidé neradi řídí potmě, s čímž je potřeba počítat při přesunech. Autobusy pro turisty jsou dost často plné, takže je potřeba buď ochota čekat na další, což mnohdy znamená do dalšího dne, nebo si připlatit za taxík. My jsme většinou jezdili taxíky, a to i dlouhé přesuny mezi městy (ve čtyřech to bylo zhruba dvakrát dražší než autobus). S ubytováním jsme neměli nejmenší problém. Nejjednodušší bylo říct taxikáři, že bydlení nemáme, a nechat se zavézt k jeho kamarádovi, bratranci, či známému, který shodou okolností má volné pokoje. Překvapivě se nikde moc nesmlouvalo a všichni měli plus mínus stejné ceny.

Jak jsem psala, že je tu všechno na příděl, tak to platí samozřejmě i o internetu. V obchodě se dá koupit kartička s hodinou připojení, pak se jde na hot-spot, tedy místo se signálem, kód se zadá do mobilu a člověk může hodinu brouzdat. Ve čtyřech lidech jsme za týden spotřebovali přesně jednu hodinu, takže dobrá odvykací kůra. Vlastně se mi koncept hot-spotů hrozně líbil, typicky to byla náves nebo nějaké pěkné místo, dala se tam koupit mojita a poklábosit s místními.

Pěší turistika na Kubě moc nefrčí, kopce by nějaké byly, ale je tam fakt vedro, takže člověk náležitě ocení pláže, jeskyně a výlety na koni, motorce nebo ve starém kabrioletu. Kubu můžeme vřele doporučit všem, kteří mají rádi chlazené mojito ve stínu horkého dne. Všem, kdo umí ocenit unikátní historii a nebojí se interakcí s místními. A taky všem, kdo neradi spěchají a umí si užít věci tak, jak jsou.