Výlet do Kyjeva a Černobylu začal nevinným emailem od Seta: “Mám takovej náhodnej výstřel na poslední chvíli – nechcete se někdo přidat a jet příští sobotu do Černobylu?” Samozřejmě, že ano. Od té doby, co jim v dubnu praskl sarkofág nad čtvrtým reaktorem a byly toho plné noviny, mám Černobyl vysoko na žebříčku míst, kam se chci podívat. A tak o týden později vyrážím na dobrodružný víkend.

V letadle studuju azbuku, neb tu prý latinku neprovozují. Navíc tu moc neumí anglicky, což se ukazuje hned na letišti, když se snažím od řidiče autobusu zjistit, kam a za kolik mě doveze. Nakonec se zdárně dostávám na nádraží, kde na mě obětavě čeká Set. Ve dvě ráno se vplížíme do mrtvého hostelu, kde zabíráme první volné postele, na které narazíme.

Černobyl
V sobotu ráno vstáváme a mezi prvními opouštíme hostel. Na náměstí nastupujeme s dalšími turisty do autobusu, který nás odváží do černobylské zóny. Silnice tu mají silně nadimenzované, doprava je minimální a dvouhodinová cesta placatou krajinou ne nepodobnou té české ubíhá rychle. Najednou je před námi závora a nečitelná cedule (ano, azbuka) hlásající cosi o zóně a radioaktivitě. Předkládáme pasy a povolenky, podepisujeme poučení a jsme tam. Cestou zpátky nám prý cokoliv radioaktviního zabaví, průvodce říká, že nejčastěji (tak jednou do měsíce) to jsou něčí boty. Dodává, že se máme držet spíš na betonu a asfaltu a nechodit moc po hlíně.

Povinně absolvujeme zastávky u všech možných pomníků a památníků ve vesničce Černobyl. Hemží se to tu dělníky i trvalými obyvateli, kteří se sem před lety vrátili. Pracovníků v zóně je trvale přes tři tisíce, stálých obyvatel v Černobylu necelá stovka. O 18 kilometrů později zastavujeme u elektrárny. Vidíme nepoškozené reaktory 1 a 2, zasarkofágované reaktory 3 a 4, rozestavěné a nikdy nedokončené reaktory 5 a 6. O kousek dál staví nový sarkofág, který pak po kolejích nasunou na kolejích nad ten původní. Protože radioaktivita klesá exponenciálně (nebo kvadraticky nebo tak něco), staví ho asi 300 metrů od původního. Dělníci tu můžou pobýt jeden den, pak musí na několik měsíců pryč. Nás nechávají čtvrtý reaktor vyfotit ze vzdálenosti asi 200 metrů, průvodce přitom pyšně ukazuje na trhlinu v betonu.

Přesunujeme se do Prypjať, města založeného pro vědce a dělníky pracující v elektrárně. S rodinami a vším zázemím tu těsně před výbuchem bylo téměř 50 tisíc obyvatel. Všichni byli během jediného dne evakuováni (1200 autobusů), původně jen na tři dny, ve skutečnosti už se nikdy nevrátili. Proto ve městě zůstalo prakticky všechno vybavení, které 27 let požírá jen matka příroda. Zato ale velmi aktivně. Široké bulváry se změnily v úzké cestičky a tuny betonu se pěkně zelenají. Žádní duchové se však nekonají, ani atmosféra tu není tak ponurá, jak se všechny fotky snaží předstírat. Nebezpečí jako by tu žádné nebylo, jen prázdné město plné zeleně. Cestou zpět se v městečku Černobyl stavujeme na oběd. Radiační kontrolou při výstupu procházíme v pohodě, trochu za to možná může fakt, že nejde elektrika, takže zkoušek podstupujeme jen polovinu.

Kyjev
Po návratu do Kyjeva ještě brouzdáme betonovým městem. Moc se mi tu nelíbí, čekám, že každou chvíli zpoza rohu vyjedou ruské tanky. Lunapark pod vítězným obloukem připomíná ten v Černobylu, snad jen radiace je tu nižší. Večer v hostelu zjišťujeme, že o nás pořád nikdo neví, a tak jsou naše postele obsazeny. Po půlhodině telefonování nám slečna recepční oznamuje, že nikde není volno, protože je v Kyjevě zrovna koncert Depeche Mode. Bereme zavděk jedním rozkládacím gaučem a slečna se usmívá, že máme pěkný honeymoon.

V neděli ráno ještě prozkoumáváme klášter s dlouhým podzemním tunelem a spoustou svatých. Lidé se tu tlačí, křižují a klaní před prázdnými rakvemi ostošest. Odpoledne trávíme na pláži s výhledem na Kyjev. Pak už jen přesun ušmudlaným metrem na ušmudlané a zaprášené sídliště přes na druhý konec Kyjeva a odtud busem na letiště. Rozhodně to byla zajímavá exkurze do dob pro mě dávno minulých a rozhodně jsem ráda, že jsem ji přežila.