Dva týdny na dvou Kanárských ostrovech – La Palma a Tenerife. Cestování autobusy, lodí, pěšky i autem. Sluncem zalité pláže i sněhem pokryté vrcholky hor. První vjem z přistání na Tenerife je příletová hala prosycená vůněmi krémů na opalování, krémů po opalování a krémů na spáleniny. Uvelebuju se a pozoruji lidi kolem. Z drtivé většiny páry či skupinky důchodového věku, z menšiny páry s malými dětmi. Lidi s krosnou místo kufru napočítám čtyři. Honza tu měl být před několika hodinami, ale jeho letadlo se po hodině letu muselo vrátit zpátky, cosi opravit a vyrazit znova. Dobrodružství.

Jazyk

Na informacích se snažím zjistit, jak tu fungují autobusy, kde koupit lístky a jaké bude počasí. Marně. Odcházím s informací uno uno uno, což je buď nástupiště, nebo číslo autobusu, nebo nějaká nadávka, kterou jsem nepochopila. Začínám litovat, že nemám slovník. Asi nejkomičtější komunikaci zažíváme hned druhý den, kdy nám paní servírka v restauraci pantomimou předvádí menu: lasagne, jazyk, játra. Zajímalo by mě, z jakých zvířat, ale nechci ji dál trápit, takže objednávám lasagne. Dos, jakože dvoje. A protože umím čislovky jen do desíti, doufám, že tu bude levno. Víc než desetina turistů je z Německa, takže místní místy umí německy, ale to zas neumím já. A Němci jsou nakonec jediní, s kým se anglicky dá domluvit. Vůbec nejvtipnější jsou dvě setkání s různými skupinkami Francouzů, kteří se nás prostě začali francouzsky ptát, aniž by je napadlo, že jejich řeč může někdo neumět. Dva týdny jsou dlouhá doba, takže nakonec pochycujeme základy španělštiny. “Poko trafiko” po dvou hodinách stopování na silnici, kde projelo tak 10 aut. “No posýble, polycíja” od správce rekreační zóny, ve které jsme asi ne úplně legálně stanovali. “Paráda solycytáda” když chceme zastavit autobus.

Přeprava

Pro začátek se rozhodneme spokojit s autobusovou dopravou. První noc máme zařízené bydlení v přes airbnb v nedalekém San Isidru. První autobus 111 tam nejede, ale další prý ano. Podle čehosi, co považujeme za jízdní řád, to má být třetí zastávka. Po dvaceti minutách jízdy a jedné zastávce Honza zmiňuje, že to mělo být tak pět kilometrů a že už jedeme docela dlouho. Autobusy neukazují názvy zastávek. Autobusové zastávky na sobě také nemají názvy. Paráda solycytáda to jistí a my se ocitáme někde u benzínky na dálnici, zhruba o polovinu ostrova Tenerife dál, než jsme chtěli. Poučeni se o den později pokoušíme dostat na jih ostrova La Palma. Zlepšujeme se neuvěřitelně, přejíždíme jen o čtvrt ostrova. Nevíme, jestli jsou řidiči zlomyslní (při 10 lidech v autobuse by si měli pamatovat, kam jsme si koupili lístek), nebo hodní (nechtějí po nás nic doplatit, i když nás vezou dvakrát tak daleko). Stopování se tedy ukazuje jako jistější varianta. A na druhý týden a cestování po Tenerife si radši půjčujeme auto.

La Palma

Naplánováno toho máme málo. V podstatě máme jen bydlení a lístky na trajekt z Tenerife na La  Palmu, cestou doplnit zásoby, koupit bombu na vaření a hurá na trek. Když bude dobře, stihneme ho za tři až čtyři dny. Jenže ouha. Španělé dodržují neděli a bombu se nám nedaří sehnat. Naštěstí máme dost českého chleba, takže můžeme trek GR131 z jihu na sever ostrova zahájit. Na mapě je kemp a cestou taky pramen. Rada první, nikdy nevěřte mapě. Kemp nenalézáme a v ukrutném vedru dopíjíme poslední vodu přesně na místě, kde má být pramen. Není. Poslední čtvrtinu treku jdeme za tmy a doufáme, že tam bude chata, nebo aspoň ta silnice, co k ní vede. Je tam. Sice zamčená, ale aspoň víme, kde jsme. A další den můžeme přerušit trek a dostopovat pro bombu a vodu. Kvůli poko trafiko to zabere celý den, ale máme všechno a další den můžeme pokračovat.

Další den vlečeme přes 7 litrů vody. Jdeme v podstatě mrakem a sluníčko se ani neukáže, takže spotřebujeme asi dva, než dojdeme k chatě s vodou. Je odemčená a vejde se do ní 20 lidí. Jsme tu sami. Honzovi se nepozdávají mraky, takže se rozhodneme tu prolenošit celý den a konec treku o den odložit. Po dni odpočinku vyrážíme dál. Plán je jasný: vystoupáme na Roque de los Muchachos (necelých 2500 metrů nad mořem), kde je parkoviště s vyhlídkou, odkud nás někdo sveze dolů. Mraků ale neubylo, ba naopak. Po pár stech výškových metrech je viditelnost na minimální, zato vítr maximální. A začíná sněžit. Na tohle že jsme ten den čekali? Posledních pět kilometrů nám trvá asi dvě hodiny, ruce mi v plátěných rukavicích umrzají a neudržím v nich trekové hole. Parkoviště málem mineme. Nikdo a nic tu není, ani přístřešek. Zastanovat, nebo jít dál? Hlasuji pro možnost jít dál. Zjišťujeme, že silnice je zavřená, šance na svezení nulové. Od rána jsme nejedli. O zdánlivě nekonečně kilometrů dál nás zachraňují zbloudilí turisté, kteří nás svezou k vesničce “Oja Grande”. Překřtíme ji na Velkou Díru: autobus tu jezdí jednou denně (samozřejmě už jel) a celkem je tu asi pět domů. Ale nesněží tu. Pofoukáme bolístky a omrzliny a o hodinku a něco později nám dokonce zastaví stop.

Tenerife

Na Tenerife si buržoustsky půjčujeme auto, což je bez kreditní karty velká legrace. Trvá to skoro hodinu, během které Honza převádí peníze na svůj účet a mění limity na kartě, načež mu peníze strhnou špatně. Po řadě chyb a dohadování nám paní ze svého platí pojištění v hodnotě 80 EUR a my máme auto. Kempům v mapě přestáváme věřit úplně poté, co nenajdeme další dva v řadě a přespáváme kdesi v lese u laviček. Počasí taky moc nevěříme, dokud ráno nevidíme jasné nebe. To ovšem pár dní trvá. Pico del Teide (nejvyšší hora Španělska, 3718 metrů) se první čtyři dny schovává v mracích a severní cesta k ní je zavřená kvůli sněhu. Zvládáme navštívit Masca Valley a Anaga Mountains, čímž vyčerpáme všechny atrakce ostrova. Trek z Mascy k moři je podle cedule zavřený, ale všichni turisti tam jdou, tak se přidáváme. Jde se úzkou roklí dolů podél potoka, který cestou dolů přejdeme 44x (most tam není ani jeden, ale boty naštěstí zouvám jen jednou).

Počasí se postupně zlepšuje, a pak to přijde – azuro. A náš další plán. Necháme auto pod kopcem, dostopujem na lanovku na Teide a seběhneme dolů k autu. Korzára (Opel Corsa) necháváme opuštěně stát na vyhlídce a po chvíli stopování a větší chvíli ve frontě se dostáváme na vrcholek Teide. Kvůli sněhu jsou ovšem všechny treky zavřené a dolů se smí opět jen lanovkou. Jako na potvoru nás nikdo nechce svézt, a tak si to vedrem šineme po lávovém poli podél silnice, než se nad námi smiluje nějaký chrochtající Španěl. Alternativně vylézáme na vedlejší kopec a jedeme se podívat o pár kilometrů dál na observatoře. Je tu hromada autoturistů a protože je tu sníh, všichni tu “sáňkují” na čemsi, co připomíná vodní surf. Poslední den se posunuje čas, takže pečlivě nastavujeme budíka, abychom nebyli na letišti o hodinu později. Z nějakých nevysvětlitelných důvodů tam přijíždíme o hodinu dřív, což ale ta lepší varianta.

Závěrem

Kempování (v březnu) na Kanárských ostrovech je zajímavá věc, kterou provozuje jen málo lidí. Zhruba devět nocí jsme spali na místě, kde jsem byli docela sami. Podobně to bylo s delšími treky – typičtí turisté si sem jedou lehnout k bazénu či k moři, když už výlet, tak autem na vyhlídku. Bohužel podle toho vypadá zázemí. Sprchovali jsme se dvakrát (v tomtéž kempu, který byl placený), pitná voda údajně nebyla nikde, ale pili jsme ji všude a nic nám nebylo. Za týden na každém ostrově jsme zvládli všechny hlavní atrakce. Nejspíš by se našly další treky, ale byly by buď méně zajímavé, nebo se stejnými výhledy. Na pobřeží bylo 15-20 stupňů, ale v horách spíš kolem deseti a v noci k nule. Kdybych balila znova, tak plavky nechám doma a místo nich vezmu teplé rukavice.

Za kolik

Kdyby to někoho zajímalo, tak tolikhle nás ta legrace stála (cena je na jednoho člověka ze dvou, celkem dva týdny od soboty do neděle).

• Letenka (z Londýna i z Prahy podobně) 300 EUR
• Trajekty (Tenerife > La Palma a zpět) 84 EUR
• Auto (7 dní na Tenerife, včetně benzínu) 100 EUR
• Lanovka na Teide (zpáteční) 26 EUR
• Ubytování (2x placený kemp, 1x airbnb) 24 EUR
• Jídlo v hospodách (2x večeře, 1x kafíčko) 35 EUR
• Ostatní jídlo (předem i na místě) 80 EUR

Jestli mě kalkulačka neklame, tak suma sumárum 649 EUR = 18 tisíc Kč.