Around Bergen – 5 days, 7 mountains.

Akci na letenky z Prahy do Bergenu si nelze nechat ujít, navíc když je to v době státních svátků, takže za minimum dovolené maximum zábavy – touto úvahou začalo 5 dní v norském Bergenu a okolí. Obaleni goretexem, neb v Bergenu prší 300 dní v roce, jsme se s bráchou vydali na sever. První, co se nám podařilo vygooglit, byl každoročně organizovaný pochod přes 7 kopců kolem Bergenu. Challenge accepted!

První den věnujeme obhlídce okolí. Fotíme staré hanzovní domy na nábřeží, zásobujeme se potravinami (vzhledem k místním cenám to vypadá na pět dní o toustovém chlebu se sýrem) a snažíme se sehnat nějaké rozumné mapy okolí. Jediné rozumné mapy okolí stojí hodně nerozumné peníze, a tak se rozhodujeme, že se na výpravu vydáme podle nákresku obmalovaného z internetu. Aspoň bude legrace.

První ze sedmi vrcholů kolem Bergenu, které pokořujeme, je Lyderhorn (396 m). Najít správný “nástup” na horu nás stálo trochu času, počasí bylo teplejší než jsme čekali, ale kótu jsme zdárně našli. Za značení turistických cest udělujeme Norům záporné body. Nahoře se fotíme a vyhlížíme další vrcholy, netušíc, co nás čeká cestou dolů. Jedno nebo dvě špatná uhnutí, cestička se ztrácí v lese a najednou skála a za ní bažina a za ní… škoda mluvit. Samozřejmě jsme slezli na špatnou stranu kopce a celý ho musíme obcházet. Další záporné body za značení.

Nicméně se nevzdáváme a vyrážíme pokořit kótu číslo dvě – Damsgårdsfjellet (350 m). Najít kudy nahoru je opět problém pro cizince neřešitelný, a tak se ptáme místních. Samozřejmě jsme úplně špatně. Naštěstí nám hodný pár nabízí popovezení autem, kterého s radostí využíváme. Teplo nás překvapuje a jsme rádi, že tady se dá voda pít všude. Bratr přemýšlí, že si na každém kopci otevře hospodu s pivem. Turistická obslužnost tu je téměř nulová, asi to bude počtem turistů.

Večer se blíží, ale ještě jeden vrchol jsme odhodlaní zdolat. Z Løvstakkenu (477 m) pozorujeme krásný západ slunce a za šera sbíhame dolů do Bergenu. Tři ze sedmi za námi, nohy smradlavé a bolavé. Zítra do kopce nejdeme!

Ráno nasedáme na vláček a vezeme se do Myrdalu, což je horská stanice v nadmořské výšce 867 metrů. I v červenci je tu sníh. Údolím Flåmu vede krásná cesta a po těch krkolomných kopcích včera je celý den chůze jen a jen dolů příjemný. Po dvaceti dálkových kilometrech jsme na úrovni moře a obdivujeme Aurlandsfjord, který se napojuje na Sognefjord, což je nejdelší fjord v Norsku. Zpátky nahoru do Myrdalu jedeme vláčkem, jehož trať patří mezi nejprudší v Evropě. Na 20 kilometrech je tu 20 tunelů a trať se místy nebezpečně zařezává do svahů nad údolím. Na krátké zastávce pro turisty fotíme vodopád, tuším že Kjosfossen.

Fløyen (400 m), Rundemanen (560 m) a Sandviksfjellet (417 m) zdoláváme další den. Zatím máme opravdu štěstí neb nám prší jen v noci a z dnešního předpovídaného deště se nakonec klube jen malá přeháňka. Jsme rádi, že na chvíli zalézá sluníčko, protože opalovací krém jsme si s sebou nevzali a naše obličeje a ramena podle toho vypadají… Výhledy úžasné, cestou dolů to bereme ještě přes odlehlejší část Bergenu se skanzenem.

Poslední den vyhrazený na poslední vrchol. Jenže ten není vidět. Mlha a mraky ho halí tak, že chvilku zvažujeme, že to vzdáme, nakonec volíme kompromis. Na Ulriken (640 m) se necháváme vyvézt lanovkou. Jsme tu jediní návštěvníci, viditelnost je tak na deset metrů a po pár krocích se bojíme, že už nenajdeme ani stanici lanovky. Tipujeme směr dolů do Bergenu a modlíme se, abychom se neztratili. Mise splněna, byť nám ten poslední výhled nevýhled trochu kazí náladu. Napravujeme ji cestou k dřevěnému kostelíku, od nějž se vydáváme rovnou na letiště. Čas udělat Norsku pápá.