Na mém seznamu věcí, které chci zkusit, se hned po jízdě na slonovi objevila plavba na plachetnici. A protože vím, že někteří moji kamarádi plachtit umí, nenápadně jsem jim to naznačila. Netrvalo dlouho a Honza s Glumem se chopili rolí kapitánů a vybrali posádky pro výpravu na Balaton, která se uskutečnila první prodloužený víkend v květnu. A protože na tuhle výpravu budu ještě dlouho vzpomínat (jako vždy se ukázalo, že zážitek nemusí být pozitivní, stačí, když je silný), rozhodla jsem se některé klíčové okamžiky zaznamenat v tomto virtuálním lodním deníku.

Den první, čtvrtek
Čtyřmi auty se vydáváme do Siófoku. Žádné z nich to nezvládne bez bloudění, ale všichni se tu nakonec šťastně scházíme. Hledáme půjčovnu lodí. Nenacházíme ji. Hledáme dál. Přijíždí chlápek na mopedu, který prý kapitánům lodě předá. Kapitáni zanedlouho volají: “Na lodích není nádobí na vaření a voda, bude potřeba vyrazit na nákup.” Řešíme, co s tím, protože 1. května v Maďarsku striktně drží státní svátek a všude je zavřeno. Naštěstí se problém brzy řeší sám, dalším telefonátem od kapitánů: “Na lodích není ani plyn, takže vařit beztak nemůžeme. Tohle bude velkej punk.” Kdyby tak věděli, jak moc velkej… ale nebudu předbíhat.

Vrháme se k lodím, které mě překvapují svou titěrností. Větší z nich měří 9×3 metry. Posádky mají následující složení.
Tyrannos (pro 8 lidí): kapitán Glum, Martina, Zuzka, Fiky, Pet, Vojta, Peťka, Zuzka, Verča
Tekla (pro 6 lidí): kapitán Honza, Evka, Matěj, Věrka, Mirek, Lucka, Ďábel, Mára

Škoda, že se lodě nejmenují Praskla a Tekla, glosuje kdosi. To už jsme ale nalodění a je čas vyplout. Tyrannos brzy opouští hranice přístavu, Tekla nestartuje. Z pobřežní hospody nás pozorují domorodci a náramně se baví. Po dvaceti minutách boje vysíláme Ďábla, jakožto tiskovou mluvčí, aby přivedla pomoc. Smějící se týpci po chvilce souhlasí a pokouší se nastartovat naši loď. Marně. Prý tam je moc benzinu. Ale že by pomohl nějaký sprej, třeba deodorant. Když túrují motor a stříkají do něj deodorant, trochu se bojíme, že to vybouchne, ale kombinace vůní deodorantu a benzinu brzy otupuje naše smysly. Asi po čtvrt hodině je nastartováno, pánové dostávají kus ostružinového koláče a my vyplouváme!

Kapitán Honza teoreticky vysvětluje, jak se vytahuje plachta a kosatka, co je to otěž a co je to topenanta. Topenanta se okamžitě stává mým oblíbeným slovem. Zkuste si to říct aspoň třikrát: topenanta, topenanta, topenanta! Boží. Plachta už je nahoře, kosatka taky, vypínáme motor a plachtíme. Je to pohoda. První odvážlivci skáčou do vody a nechávají se táhnout lodí. Po prvním “au, k*va” vyhlašujeme soutěž, v níž sbíráme ráhnobody. Za každé praštění se hlavou o ráhno jeden bod. Na konci dne mají někteří šampióni hned tři. K večeru se stává taková méně příjemná věc – přestává foukat. Ptáme se kapitána, co se v takovém případě dělá. Možností je prý několik. Za prvé, čekat na vítr, což se nám nechce, protože bude za chvíli tma. Za druhé, pádlovat, což se nám taky nechce, zjišťujeme totiž, že máme jen jedno pádlo a do přístavu je to fakt daleko. Za třetí, jet na motor, což by se nám chtělo, ale motor (opět!) nejde nastartovat.

Ještě chvíli problém odkládáme, hrajeme na kytaru, fotíme se při západu slunce, ale pak už je potřeba si přiznat bravu a něco dělat. Voláme Tyrannovi, že nás nejspíš bude muset zapřáhnout, ale vtom motor jako zázrakem naskakuje a my míříme do přístavu. Krátce po zakotvení přichází pán, který sice umí jen maďarsky, ale i tak chápeme, že to je privat přístav a že tu přes noc zůstat nesmíme. Takže hurá o přístav dál. Tekla opět nechce nastartovat, takže nás Tyrannos vleče na laně až před brány dalšího přístavu. Tam nás nechává napospas a my musíme zbytek dopádlovat. S jedním pádlem to trvá fakt dlouho.

Přístav je luxusní, nacházíme tu kuchyňku se spoustou nádobí a kuchtíme rizoto a těstoviny. To ještě netušíme, že to je první a poslední teplé jídlo celé plavby. Testujeme místa na spaní a dohadujeme se, jak umístit 8 lidí na místa, která jsou plánovaná pro 6. Nakonec do přídě nacpeme čtyři lidi a na obě postele po dvou, byť si o té jedné myslíme, že je malá i pro jednoho a nechápeme, jak se tam Mára s Ďáblem vejdou.

Den druhý, pátek
V pátek ráno řešíme, že s tím motorem by to chtělo něco udělat. Glumovi se podaří v rámci cvičení motor asi po pěti minutách nahodit, ale když se o to pokoušíme o půl hodiny později na ostro, už o zas nejde. Tyrannos mizí na širé jezero a my se snažíme zjistit, co se motoru líbí a co ne. Nakonec startuje a kluci si myslí, že vědí, jak na to. Tož uvidíme večer. Den je o trochu chladnější než včera, koupou se jen odvážlivci. Několikrát se ozývá dotaz, co se jako na lodi dělá, aby se lidi nenudili. Krom dvou řídících (jeden u kormidla a jeden u otěže) tu mnoho zábavy není. Jen přibývající ráhnobody jsou příjemným zpestřením jinak jednotvárné plavby.

Chvíli hrajeme na kytaru, dojídáme jídlo, Mirek se tváří, že něco dělá na diplomce, Matěj spí, byť je to proti Rumpál pravidlům. Rumpál pravidla si tu vůbec nacházejí velkou oblibu. Jsou jasná a jednoduchá, a taky dost podporují šikanu ostatních. Obzvlášť pravidlo číslo čtyři.

1. Nenaděláš.
2. Nehledej problémy, kde nejdou.
3. Řeš problémy, až nastanou.
4. Všichni rovným dílem.
5. Přes den se nespí.

Večer se nám podaří napoprvé nastartovat motor a zaplout do přístavu. A stejně jako včera se ukazuje, že to je špatný přístav, takže musíme o dům dál. Ale mají tu točenou zmrzlinu a stánek s hlavolamy, který chvilku okupujeme. Večer všichi vyrážíme na rozhlednu nad město. Cestu si zpestřujeme týmovými úkoly a překážkami, třeba při přelézání zábradlí kolem kolejí. Okolí na nás hledí dost divně. Rozhledna je parádní, před začátkem sezóny po nás ani nechtějí vstupné a jsme tu úplně sami, takže ji i sebe fotíme ze všech možných (i nemožných) úhlů.

Den třetí, sobota
Ráno prší. Honza nabíjel mobil na molu a má ho celý mokrý. Naštěstí z něj ale zvládne přečíst smsku od pána na mopedu: strong wind is coming tomorrow. I přes deštivé počasí se tedy vydáváme na plavbu s cílem vrátit se ještě dnes do Siófoku, abychom zítra nemuseli plout, nebo mohli plout jen volitelně, pokud se některým v silném větru nebude chtít. Kdybychom jen věděli…

Dneska už to enní žádná legrace, prší a z vlnek se v průběhu dopoledne stávají vlny. Obsluha lodi vyžaduje plnou pozornost dvou lidí. Kousek před úžinou už jsou na všech vlnkách bílé hřebínky a vítr fouká fakt hodně. Úžinou proplouváme na plachty, protože tu kromě nás nikdo není. I tak máme ale problém se trefit do míst, kde je dostatečná hloubka. Matěj s Mirkem si chtějí vlny užít a nechají se chvilku táhnout za lodí. Moc se jim to ale nelíbí, nebo se u toho přinejmenším nezvládají tvářit nadšeně.

Vtom si Honza všímá, že nám kolem lodi poletuje jakýsi drátek. A že to je takový ten drátek, co zboku drží stěžeň. Stěh, nebo tak nějak se mu myslím říká. A prý to znamená, že musíme mít ráhno pořád na té stejné straně, protože v opačném případě by se nám mohl stěžeň zlomit. Takže žádné otáčení a velké manévry. Je to první docela kritická situace. Projíždíme označenou mělčinou a netroufáme si moc zatáčet. Naštěstí je hloubka dostačující a naštěstí se Mirkovi s Matějem podaří stěh (nebo jak se ta věc jmenuje) zachytit zpátky do drážky a přišroubovat k palubě. Uff.

Vlny se stále zvětšují a protože máme menší loď než Tyrannos, nezvládáme plout podél nich, takže musíme křižovat ke břehu a zpátky, čímž si značně prodlužujeme cestu. Tyrannos nám mizí z dohledu. Matěj střídá Lucku u kormidla a velká jízda začíná. Vlny mají místy dva metry, Věrka se bojí. Zatím prý jen trochu, až se bude bát hodně, tak to prý poznáme podle toho, že si nasadí vestu. Zpoza vln se noří policejní člun. Posunky se nás ptají, jestli jsme v pohodě a naznačují, že máme mířit do přístavu. Posunky jim odpovídáme, že se o to snažíme a že jsme snad cajk. Tou dobou visím na ráhně, honza visí na stožáru a snažíme se připevnit hlavní plachtu, která nám nějak divně povlává ve větru. Později zjistíme, že je v délce víc než metr utržená od ráhna. Krizová situace číslo dvě za námi.

Přístav je po nekonečném boji s vlnami na dosah, bude třeba nastartovat motor. Sakra, ten náš motor. Mirek startuje, Matěj kormidluje, já s Honzou máme stahovat plachtu. Nabízím se, že půjdu ke stežni. Později se divím, kde se ve mě ta odvaha vzala. Když se k němu vydrápu a otočím se, vidím jen vyděšenou Věrku v záchranné vestě. Paráda. Motor chcípl, ztratili jsme rychlost a loď je neovladatelná, hlásí Matěj. Honza visí na boku a vyvažuje loď. Neuvědomil si, že nás naklání vítr a ne vlna. Chvíle, než mu to dojde, se zdá být nekonečná. Nakonec ale uvolňuje plachtu a loď se rovná do víceméně původní polohy. Mirek pořád bojuje s motorem, který nakonec naskakuje. Hlavní plachta je skoro stažená, ale ještě kousek chybí. I když na ní visím celou vahou, dolů se jí nechce. To už ale plujeme na motor, takže mi na pomoc šplhá Honza a společnými silami ji stáhneme dolů. Pak si tak visíme na stěžni, já Honzovi říkám, aby se držel a on odpoví jedinou větou: “To je punk!” A velkej.

Posádka Tyranna je štěstím bez sebe, že nás vidí. Policie nejspíš vyplouvala na jejich popud, byli totiž o hodně rychlejší a šli se ptát na situaci na meteostanici, kde jim vysvětlili, že jedna loď ještě pluje. Všichni máme na mobilech hromadu zmeškaných hovorů, ale v tom shonu byly mobily to poslední, co jsme hlídali. Mimochodem, zprávy z meteostanice hovoří o větru rychlosti 60 km/h. To je taková silnější sedmička na Beaufortově stupnici. Vzpomínáme si na úvodní den, kdy nám kapitán v teoretické přednášce říkal, že se plachtí tak do stupně 4. Korunu tomu nasazující nějací kamarádi týpka na mopedu. Lámanou angličtinou nám vysvětlují situaci: “Strong wind come too soon.” No, to jsme si všimli.

V přístavu všechno mává, cinká a mlátí sebou ve větru, na lodích to houpe. Vyrážíme do města na zaslouženou večeři, a pak se necháváme ukolébat k spánku. Zítra rozhodně nikam neplujem.

Den čtvrtý, neděle
Rozhodně nikam neplujem platí, vítr se moc neztišil. Týpek na mopedu prý není v Siófoku, ale místo něj přijde lodě převzít někdo jiný: “no english speaker but it will be fine”. Někdo nakonec opravdu přichází, chvíli se handrkujeme o roztrženou plachtu, ale nakonec lodě převezme a my míříme domů. Vařit jsme moc nestihli, takže domlouváme afterparty na Lidické, kde se budou vařit a jíst všechny zbytky a promítat fotky.

Byl to punk, bylo to fajn a za rok třeba zas, plachtění třikrát zdar a kapitánům všechna čest.