Můj let začal kolem deváté hodiny ranní příchodem na letiště v Ruzyni. Hned ve frontě si mě odchytil nějaký pán ze San Francisca, který si se mnou chtěl povídat. Říkal, že u nás strávil tři týdny, navštívil všechny muzea a nejvíc se mu líbilo v muzeu Franze Kafky. Zajímalo by mě, kolik Čechů ho kdy navštívilo. Do Frankfurtu jsme přiletěli za chvíli. Jediné, co mě na tomto letišti zaujalo, byl dlouhý podzemní tunel mezi jednotlivými terminály a potom taky kuřárny “stop and go”, což byly takové malé skleníky, ve kterých bylo nasardinkováno několik závisláků. Do Washingtonu jsme letěli Boeingem 747, odhadem nás v něm bylo asi 600, prostě takový veliký letadýlko. Tevalo to dlouho a nic moc zábavnýho se nedělo. Ve Washingtonu jsme si všichni stoupli do frotny a přes hodinu trvalo, naž nás zkontrolovali a zapsali si snad i číslo nohy. Při kontrole jsme se museli i zout a někteří museli vyrovnat celé batohy. Na letišti ve Washintonu to vypadalo asi jako v Praze v metru. Spousta pobíhajících a dobíhajících lidí. Pro Amíky je létání běžná záležitost, takže asi nevidí důvod chodit včas, když za chvíli poletí další. Mě posadili do takového prťavého prskoletu pro cca 30 lidí. Vedle mě seděl nějaký bodrý Američan, který mi tvrdil, že Česká republika leží někde na Ukrajině. Prskolet vzlétl a k mému velkému překvapení zanedlouho i přistál na letišti ve State College. Tam si pro nás přijeli autobusem, počkali jsme na další lety s dalšími studenty, cestou do Huntingdonu jsme se stavili v nákupním centru a po půlnoci místního času (tedy asi v šest ráno u nás) jsem se konečně dostala do postele. Usnula jsem, ani nevím jak.